26 Cdo 1747/2010 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1747/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2011 Spisová značka:26 Cdo 1747/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1747.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Neplatnost právního úkonu Odstoupení od smlouvy Právní úkony Výměna bytu Dotčené předpisy:§ 715 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 3. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1747/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně O. K., zastoupené JUDr. Janem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, U hranic 3221/14, proti žalované Ing. K. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 249/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 28 Co 379/2009-86, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 28 Co 379/2009-86, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. března 2008, č. j. 41 C 249/2008-53, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. března 2008, č. j. 41 C 249/2008-53, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni „byt č. 110.0 o velikosti 3+1, sestávající se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 464 v P.2, S. 29“ (dále jen „byt v Praze 2“), oproti povinnosti žalobkyně vyklidit a vyklizený předat žalované „byt č. 15 o velikosti 1+kk, sestávající se z pokoje s kuchyňským koutem a příslušenstvím, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 293 v P.3, B.10“ (dále jen „byt v Praze 3“), a to do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 28 Co 379/2009-86, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 17. září 2007 uzavřely žalobkyně (nájemkyně bytu v Praze 3) a žalovaná (nájemkyně bytu v Praze 2) dohodu o výměně bytů (dále jen „dohoda o výměně bytů“), že s dohodou o výměně bytů vyslovil na základě zmocnění obsaženého v Organizačním řádu Úřadu městské části Praha 3 (dále jen „Organizační řád“) dne 18. října 2007 písemný souhlas odbor bytů a nebytových prostor Úřadu městské části Praha 3 (dále jen „souhlas ze dne 18. října 2007“), že usnesením ze dne 19. února 2008 udělila písemný souhlas s dohodou o výměně bytů rada městské části Praha 2, přičemž navenek byl uvedený souhlas projeven dopisem zástupkyně starostky městské části Praha 2 ze dne 25. února 2008 (dále jen „písemný souhlas ze dne 19. února 2008“), a že podle dohody o výměně bytů měla žalobkyně nadále užívat byt v Praze 2 a žalovaná byt v Praze 3. Dále zjistil, že s oběma účastnicemi byly (byť podle ustálené judikatury nadbytečně) uzavřeny nájemní smlouvy, a to s žalovanou ohledně bytu v Praze 3 dne 24. října 2007 (protokol o převzetí bytu podepsala dne 25. ledna 2008) a s žalobkyní ohledně bytu v Praze 2 dne 25. února 2008 (dne 12. března 2008 převzala evidenční list týkající se výpočtu nájemného z bytu v Praze 2), že z bytu v Praze 2 hradí žalobkyně od 1. dubna 2008 nájemné, že v tomto bytě má bydlet s dcerou a vnukem, kteří se z tohoto důvodu přestěhovali do Prahy, přičemž dcera také změnila zaměstnání, a že rovněž žalovaná vykonávala nájemní právo k bytu v Praze 3, o čemž svědčí i to, že dala výpověď z nájmu tohoto bytu. Vzal také za prokázáno, že žalovaná nesplnila povinnost vyklidit byt v Praze 2, že dne 7. dubna 2008 zaslala žalobkyni písemné odstoupení od dohody o výměně bytů odůvodněné rodinnými a zdravotními důvody (§ 716 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) a že až v průběhu řízení specifikovala důvody, které ji vedly k odstoupení od dohody o výměně bytů. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že dohoda o výměně bytů byla uzavřena se souhlasem pronajímatelů bytů (§ 715 obč. zák.), dodal, že souhlas pronajímatele bytu v Praze 3 byl udělen na základě zmocnění obsaženého v Organizačním řádu, a že proto jde o platnou dohodu o výměně bytů. Dále rovněž dovodil, že právo odstoupit od dohody o výměně bytů (§ 716 odst. 2 obč. zák.) lze realizovat pouze do jejího splnění a že v daném případě žalovaná odstoupila od uvedené dohody až poté, co „vyměněný byt převzala a realizovala tak práva z dohody o výměně bytu vyplývající“, jak to vyjádřil soud prvního stupně. Navíc odstoupení od dohody o výměně bytů je podle názoru odvolacího soudu neurčité a tudíž neplatné a kromě toho jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobkyně „na základě uzavřené dohody již jednala, její dcera se svým synem se za ní přistěhovala do Prahy s úmyslem, že budou společně bydlet ve větším bytě“. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č.7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání především zpochybnila správnost právního názoru, že dohoda o výměně bytů byla uzavřena se souhlasem obou pronajímatelů. Uvedla, že městská část Praha 2 udělila „souhlas se směnou bytů řádným způsobem, tedy směna byla odsouhlasena usnesením rady městské části Praha 2 č. 56 ze dne 19.2.2008 a souhlas byl navenek projeven PhDr. Evou Paulovou, zástupkyní starostky …“. Naproti tomu za souhlas pronajímatele ve smyslu § 715 obč. zák. nelze podle jejího názoru pokládat souhlas ze dne 18. října 2007, v němž vedoucí odboru bytů a nebytových prostor městské části Praha 3 RNDr. Magdalena Benešová uvedla, že odbor bytů a nebytových prostor „uděluje s předmětnou dohodou souhlas“. Zastávala názor, že – z důvodů v dovolání specifikovaných – nemůže tento přípis nahradit souhlas městské části Praha 3 jako pronajímatele bytu v Praze 3, a dodala, že za této situace je dohoda o výměně bytů neplatná; přitom odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 704/2003. Odstoupení od dohody o výměně bytů pak připadá podle dovolatelky v úvahu jen tehdy, je-li dohoda platná (byla-li uzavřena s písemným souhlasem pronajímatelů) a tudíž také realizovatelná. Nesouhlasila ani s právním názorem, že její odstoupení od dohody o výměně bytů je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti především namítla, že není správné skutkové zjištění týkající se přestěhování dcery žalobkyně z Boskovic do Prahy; v řízení nebylo ani prokázáno, že od 1. září 2008 přihlásila dcera žalobkyně svého nezletilého syna do školy v Praze a že se dohodla na ukončení nájmu bytu v Boskovicích. Nakonec soudu prvního stupně (a potažmo i odvolacímu soudu) vytkla, že zamítl návrh na provedení jejího účastnického výslechu a výslechu svědků T. M. (její dcery) a Ing. Š. a na provedení tam označených listinných důkazů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže d