26 Cdo 1784/2020 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1784/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2020 Spisová značka:26 Cdo 1784/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1784.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem Výpověď z nájmu Neplatnost právního jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 580 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1784/2020-215 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. K., se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Revoluční 724/7, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 197/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 19 Co 169/2019-172, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 19 Co 169/2019-172, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. března 2019, č. j. 40 C 197/2018-89, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného z nájemní smlouvy č. 1/00/361/0148 ze dne 12. června 2000 včetně všech dodatků, týkající se „prostor sloužících k podnikání nacházejících se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“ (dále jen „výpověď“, „nájemní smlouva“ a pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaný jako pronajímatel a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 12. června 2000 nájemní smlouvu č. 1/00/361/0148, jejímž předmětem byly blíže specifikované části pozemní komunikace (parkoviště) nacházející se na pozemku za účelem zřízení a provozování veřejného střeženého parkoviště pro osobní automobily. Šlo o nájem na dobu neurčitou, který mohl být ukončen mimo jiné výpovědí s tříměsíční výpovědní dobou, jež mohla být dána i bez uvedení výpovědního důvodu. Následně smluvní strany sjednaly postupně celkem osm dodatků k nájemní smlouvě (poslední dne 26. května 2011). Žalovaný, zastoupený Technickou správou komunikací hl. m. Prahy, a. s. (dále jen „TSK“), dopisem ze dne 16. března 2018, doručeným žalobci 6. dubna 2018, nájemní smlouvu vypověděl. Na výpověď reagoval žalobce dopisem ze dne 29. května 2018, v němž vyjádřil nesouhlas s vypovězením nájemní smlouvy a rozvedl i důvody tohoto nesouhlasu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že z pohledu současné právní úpravy má nájemní smlouva charakter pachtu a tudíž se i po 1. lednu 2014 řídí obecnou úpravou nájmu obsaženou v § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§ 3074 odst. 1 ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Jelikož výpověď obsahuje veškeré náležitosti kladené na ni rozhodnou právní úpravou, vyhovuje příslušným smluvním ujednáním a není dán ani jiný důvod, jenž by ji činil neplatnou, určovací žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 19 Co 169/2019-172, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení, ve zbytku tohoto výroku ho potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že nájemní smlouva se i po 1. lednu 2014 řídí obecnou úpravou nájmu obsaženou v § 663 a násl. obč. zák. (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 1379/2018, a z 10. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3061/2018). V návaznosti na to konstatoval, že v daném případě je nutno zabývat se rovněž otázkou, zda žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Uvedenou otázku – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – zodpověděl kladně a ztotožnil se také s názorem, že výpověď obsahuje veškeré náležitosti kladené na ni rozhodnou právní úpravou a vyhovuje i příslušným smluvním ujednáním. Za nedůvodnou pokládal žalobcovu námitku, že výpověď nebyla předem schválena radou hlavního města Prahy (dále jen „rada“) a byla mu tak dána v rozporu s ustanovením § 68 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném v době vypovězení nájemní smlouvy (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“). Zde uvedl, že dne 26. září 2017 se rada usnesla podle § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. na vymezení oblastí hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, a vydala k tomu nařízení č. 19/2017 Sb. hl. m. Prahy (dále též jen „nařízení“), jehož součástí jsou i přílohy vymezující oblasti, jichž se zóny týkají. Žalovaný pro realizaci tohoto nařízení přistoupil k vypovězení nájemních smluv ke komunikacím ve vybraných oblastech, k čemuž – s ohledem na smlouvu o zajištění správy majetku a o výkonu dalších činností ze dne 21. ledna 2017 – pověřil dopisem ze 17. ledna 2018 TSK. Podle názoru odvolacího soudu byla tedy nájemní smlouva vypovězena v souladu s § 68 zákona č. 131/2000 Sb. a výpověď je tudíž platná. Nepřisvědčil ani žalobcově námitce, že JUDr. Petra Buzková není oprávněna v tomto řízení zastupovat žalovaného, neboť jí tehdejší primátorka hlavního města Prahy udělila procesní plnou moc opět bez potřebného souhlasu rady. K uvedené námitce – s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu z 29. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 626/97 – přičinil, že k udělení procesní plné moci primátorem hlavního města Prahy není zapotřebí souhlas rady či zastupitelstva hlavního města Prahy a že právní zástupkyně žalovaného v daném řízení neučinila žádný hmotněprávní úkon, který by jinak takové schválení vyžadoval. Za tohoto stavu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o.s.ř. Předně nesouhlasil s názorem, že nájemní vztah byl vypovězen v souladu s § 68 zákona č. 131/2000 Sb. Zdůraznil, že rozhodování o nájemních vztazích není zákonem vyhrazeno zastupitelstvu a žalovaný ani netvrdil, že by si dotčenou kompetenci zastupitelstvo samo vyhradilo nebo že by ji rada svěřila primátorovi či magistrátu, jak to připouští ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb.; bylo tudíž zapotřebí, aby vůli vypovědět nájemní smlouvu vytvořila svým rozhodnutím rada, do jejíž kompetence takové rozhodování obecně spadá. Podle jeho mínění však rada o dání výpovědi nerozhodla; za takové rozhodnutí nelze pokládat její nařízení č. 19/2017 Sb. hl. m. Prahy, neboť z jeho obsahu nevyplývá, že by mu na jeho podkladě měl být vypovězen nájemní vztah založený nájemní smlouvou. Existenci vůle rady k vypovězení nájemní smlouvy pak podle něj nelze dovozovat ani z pověřovacího dopisu ze 17. ledna 2018, což platí v tomto případě o to více, že uvedený dopis vůbec nebyl v řízení proveden k důkazu. Z řečeného tak usuzoval, že vůle žalovaného k vypovězení nájemní smlouvy nebyla v tomto případě utvořena řádně (k tomu kompetentním orgánem hlavního města Prahy), a zastával stanovisko, že otázka tvorby vůle hlavního města Prahy k učinění dotčeného právního jednání (úkonu) nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nadto odvolacímu soudu vytkl, že – z důvodů blíže rozvedených v dovolání – je odůvodnění napadeného rozsudku co do posouzení zmíněné právní otázky nepřezkoumatelné. Nesouhlasil ani s názorem o řádném udělení procesní plné moci advokátce žalovaného. Zde zejména namítl, že primátor není oprávněn ze své vůle udělit plnou moc k zastupování hlavního města Prahy v soudním řízení, neboť zákon č. 131/2000 Sb. mu tuto kompetenci nesvěřil (v této souvislosti poukázal na ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona). Podle jeho názoru bylo tedy nezbytné (z obdobných důvodů, jaké již uvedl ve vztahu k vypovězení nájemní smlouvy), aby vůli k založení předmětného zmocnění nejprve utvořila svým usnesením rada. Měl za to, že při řešení otázky právoplatnosti zmocnění advokáta k zastupování hlavního města Prahy v soudním řízení není důvod rozlišovat mezi hmotněprávním a procesním úkonem, jak