26 Cdo 2271/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2271/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 8. 2005 Spisová značka:26 Cdo 2271/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2271.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2271/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně S., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Z., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1208/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2004, č. j. 30 Co 62/2004-88, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám jeho zástupce advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č.j. 9 C 1208/2001-35, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaného vyklidit a odevzdat žalobkyni vyklizený ubytovací prostor v ubytovací jednotce č. 103 o celkové výměře 27 m2 (dále jen „předmětné prostory“ nebo „prostory“), nacházející se v I. patře domu č.p. 334, ulice U. ve V. (dále jen „objekt č.p. 334“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě příslušného povolení a v souladu s tehdejší projektovou dokumentací byla v roce 1968 povolena přestavba objektu č.p. 334 na byty, která byla úspěšně dokončena, nebylo však prokázáno, že by dokončená přestavba byla též k uvedenému účelu zkolaudována, že nicméně objekt č.p. 334 byl po dokončení přestavby užíván k účelu bydlení v bytových jednotkách, které vlastník objektu přenechával do užívání na základě uzavíraných smluv především svým zaměstnancům, že příslušný stavební úřad vydal celkem dvě opatření ve smyslu § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon (dále též jen „stavební zákon“), a to dne 5. 5. 1999 se závěrem, že objekt č.p. 334 je užíván k účelu ubytování a ze dne 28. 3. 2000 se závěrem, že uvedený objekt je objektem trvalého bydlení a jednotky tam se nacházející jsou byty, že žalovaný bydlí v předmětných prostorách, které mu byly přenechány do užívání jako zaměstnanci P. V., od r. 1980, že s tímto podnikem uzavřel dne 20. 6. 1992 smlouvu o ubytování, která obsahovala náležitosti smlouvy o nájmu bytu, že žalovaný ukončil pracovní poměr z důvodu likvidace závodu, že žalobce nabyl objekt č.p. 334 do vlastnictví koupí v dražbě dne 15. 12. 2000 a ačkoli je přesvědčen, že žalovaný užívá předmětné prostory bez právního důvodu, dal mu z opatrnosti dne 23. 1. 2001 výpověď z nájmu těchto prostor. S odkazem na ustálenou judikaturu soud prvního stupně konstatoval, že bytem může být pouze takový soubor místností, který byl za tímto účelem kolaudován. Řešení nejasné situace ve stavebně technickém určení objektu, kdy neexistuje příslušné kolaudační rozhodnutí, spatřoval ve vydání opatření příslušného stavebního úřadu podle § 104 odst. 1 stavebního zákona, které kolaudační rozhodnutí nahrazuje. Toto opatření však není rozhodnutím, nýbrž aktem stavebního úřadu ve smyslu § 3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), jehož vydání není procesně upraveno, není tedy možné proti němu podávat opravný prostředek. Protože pozdější opatření vycházelo na rozdíl od předešlého z výsledků provedeného místního šetření a z dobové projektové dokumentace, vyšel soud prvního stupně ve svém závěru o charakteru objektu, z pozdějšího opatření, které fakticky ruší a nahrazuje opatření dříve vydané. Protože smyslem a účelem vydaného opatření je nahrazení kolaudačního rozhodnutí a odstranění nejistoty ohledně stavebního určení objektu, má zpětné účinky, tj. pokrývá dobu od počátku faktického užívání objektu po jeho přestavbě v roce 1968. Způsob a pravidla úplatného užívání bytu – uvádí se dále v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – jsou upraveny v § 663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v typizované smlouvě nájemní. Protože uvedené ustanovení upravuje nájem bytu jako chráněný, lze jej v případě sjednání na dobu neurčitou ukončit výpovědí pouze se souhlasem soudu a z důvodů taxativně vypočtených § 711 obč. zák. Jestliže ustanovení o nájmu jsou kogentní povahy, nemůže pronajímatel a nájemce ošetřit úplatné užívání bytu smlouvou o ubytování, jako v daném případě, ani jinou smlouvou typizovanou nebo nepojmenovanou. Všechny takové smlouvy je třeba pokládat podle § 39 obč. zák. za neplatné, neboť svým obsahem a účelem odporují zákonu. Soud prvního stupně v projednávané věci dovodil, že uzavřená smlouva o ubytování ze dne 22. 6. 1992 má pedepsanou formu, obsahuje veškeré náležitosti smlouvy nájemní (označení bytu, jeho příslušenství, rozsah užívání, způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu) a byla uzavřena na dobu trvání pracovního poměru, což je ve smyslu judikatury pokládáno za smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Smlouvou o ubytování tak byla podle § 41a odst. 2 obč. zák. zastřena vůle uzavřít smlouvu nájemní, soud prvního stupně proto posoudil vztah mezi účastníky jako nájem bytu a výpověď žalobkyně ze dne 23. 1. 2001 pro rozpor s § 711 obč. zák. jako neplatnou. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č.j. 30 Co 62/2004-88, napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odkázal na závěry soudu prvního stupně a dodal, že opatření stavebního úřadu ze dne 28. 3. 2000 je v souladu se stavební a projektovou dokumentací a se stanovisky Okresního úřadu P., který je nadřízeným správním orgánem Stavebního úřadu D. Odvolací soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, podle kterého otázku, zda určitá místnost v domě je místností obytnou, si soud může vyřešit sám, pokud o této otázce již nerozhodl stavební úřad. Soud musí v zásadě vycházet z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není absolutně vázán v případě, že předmětné místnosti jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné. I podle odvolacího soudu obsahuje smlouva o ubytování ze dne 22. 6. veškeré náležitosti smlouvy nájemní, bez ohledu na to, jak je nazvána. Za výraz konstantní judikatury označil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 10/1999, str. 363, z něhož vyplývá, že smlouva o nájmu uzavřená na dobu trvání pracovního poměru nájemce, který byl sjednán na dobu neurčitou, nezakládá nájem na dobu určitou. Odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně nemůže domáhat vyklizení žalovaného, pokud mu právo nájmu nadále svědčí. Poznamenal též, že i kdyby mezi žalobkyní, respektive jejím právním předchůdcem, a žalovaným byla uzavřena smlouva o ubytování ve smyslu § 754 obč. zák., svědčilo by žalovanému nadále právo v domě bydlet, neboť ve smyslu § 759 odst. 2 obč. zák. ubytovatel může od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby odstoupit z důvodů tamtéž uvedených (porušování dobrých mravů nebo jiných povinností ubytovaného ze smlouvy). Za situace, kdy však žalobkyně z takto zákonem vymezených důvodů od smlouvy neodstoupila (ani je v řízení netvrdila), nemohla by mít žaloba úspěch. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatněný dovolací důvod podřazuje ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud posoudil předmětnou ubytovací jednotku jako byt v rozporu s hmotným právem. Brojí proti tomu, že i odvolací soud při posouzení stavebního určení objektu vyšel až z v pořadí druhého opatření Stavebního úřadu D. ze dne 28. 3. 2000, které teprve ubytovací jednotky označuje za byty, a namítá, že tento akt stavebního úřadu byl vydán na základě intervence právního zástupce žalovaného a dalších osob ubytovaných v objektu č.p. 334 a zjevně pod jejich nátlakem. Tento objekt ani nelze ve smyslu stavebního zákona a vyhlášky č. 138/98 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, označit za stavbu k trvalému bydlení, protože pouze předchozí vyhláška č. 83/76 Sb. znala kategorii staveb pro bydlení, které se dále dělily na bytové domy a rodinné domy. Dle nyní platných obecných tec