26 Cdo 2291/2019 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2291/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2019 Spisová značka:26 Cdo 2291/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2291.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva nájemní Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 663 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2291/2019-647 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Ralsko Vivo s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Lhotce, Dobřejovická 567/1, IČO: 63980771, zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalovanému R, G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. 274, o zaplacení částky 51.219,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 350/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. února 2019, č. j. 60 Co 407/2018-627, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. února 2019, č. j. 60 Co 407/2018-627, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Po částečném zpětvzetí změněné žaloby se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 51.219,- Kč (z titulu dlužného nájemného za užívání předmětu nájmu v II. a III. čtvrtletí roku 2002 a v době od 1. října 2002 do 11. prosince 2002 – dále jen „rozhodné období“) s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením tam specifikovaných částek v tam uvedených obdobích. Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) v pořadí pátým rozsudkem ze dne 7. září 2018, č. j. 9 C 350/2004-594, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Jeho předchozí rozsudky ze 4. října 2007, č. j. 9 C 350/2004-129, z 12. srpna 2008, č. j. 9 C 350/2004-155, z 5. listopadu 2009, č. j. 9 C 350/2004-248 /ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně jako soudu odvolacího z 29. dubna 2010, č. j. 60 Co 56/2010-299/, a z 23. listopadu 2016, č. j. 9 C 350/2004-505, byly k odvolání účastníků a dovolání žalovaného zrušeny usneseními odvolacího soudu z 10. dubna 2008, č. j. 60 Co 99/2008-143, a z 27. ledna 2009, č. j. 60 Co 493/2008-200, rozsudkem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího z 13. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 4737/2010 /dále jen „zrušující Rozsudek“/, a usnesením odvolacího soudu z 20. září 2017, č. j. 60 Co 189/2017-554, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. února 2019, č. j. 60 Co 407/2018-627, citovaný (v pořadí pátý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 29. března 2000 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, jejímž předmětem učinili „stavby na st. p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, okres XY…“ (dále též jen „Smlouva“ a „předmětné stavby“, resp. „stavby“). Sjednaným účelem nájmu bylo užívání předmětných staveb jako skladu průmyslových výrobků. Jelikož v době uzavření Smlouvy nebyly stavby k tomuto účelu zkolaudovány, měly k němu být teprve upraveny, a to na náklady žalovaného, který se současně zavázal před jejich využitím pro sjednaný účel nájmu požádat příslušný orgán o „stavební řízení k dodatečnému povolení stavby… včetně dodržení termínu dodatečného povolení stavby…“ (čl. 2.1. Smlouvy). Nájemné v dohodnuté výši mělo být placeno čtvrtletně na základě čtyř zálohových faktur, a to počínaje dnem 1. dubna 2000 (čl. 2.4. Smlouvy). Smlouva obsahovala rovněž ujednání, že při prodlení s placením nájemného zaplatí žalovaný smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Dne 11. ledna 2003 předal žalovaný předmětné stavby žalobkyni. Součástí zjištěného skutkového stavu byla rovněž zjištění, že stavby postavila sovětská armáda bez stavebního povolení a že k žádosti žalovaného učiněné v průběhu řízení o jejich odstranění je příslušný stavební úřad rozhodnutím z 26. července 2000 dodatečně povolil a současně vydal povolení k jejich užívání ke skladování baleného dřevěného uhlí. Na tomto skutkovém základě s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1145/99 a 26 Cdo 3934/2010 na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že byly-li stavby pronajaty žalovanému jako celek, je režim nájemního vztahu podřízen § 663 a násl. obč. zák.; proto také platnost Smlouvy je zapotřebí posuzovat podle citovaných ustanovení a nikoli podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. (zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. – dále opět jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), jak to nesprávně učinil soud prvního stupně. Podle jeho názoru však toto odlišné (svou podstatou předběžné) posouzení v konečném důsledku nemění nic na správnosti právního závěru, že Smlouva je absolutně neplatná (podle § 39 obč. zák.) pro rozpor se zákonem. Již ze zrušujícího Rozsudku totiž vyplývá, že i v poměrech obecné úpravy nájmu (obsažené v § 663 a násl. obč. zák.) platilo, že stavby, které ke svému zřízení vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (§ 76 odst. 1 stavebního zákona), kterým se povoluje jejich užívání k určenému účelu, a že je neplatná nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, neboť se svým obsahem dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému; na tom nic nemění ani následná (po uzavření Smlouvy provedená) kolaudace staveb. Stejně jako soud prvního stupně (s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 12. června 2012, sp. zn. 26 Cdo 873/2011, a ze 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013) dodal, že za tohoto stavu by Smlouva mohla být platná jen v případě, že by v ní účastníci zajistili, že její účinnost nenastane dříve, než nabude právní moci příslušné kolaudační rozhodnutí; tomu odpovídající ujednání se však z jejího obsahu nepodává, jak konstatoval již soud prvního stupně. Za správný pak pokládal též jeho právní závěr, že absence vyúčtování vzájemně poskytnutých plnění v žalobě brání tomu, aby požadované peněžité plnění v částce 51.219,- Kč mohlo být žalobkyni přiznáno z titulu bezdůvodného obohacení (zde odkázal – kromě usnesení, jež v této souvislosti zmínil i soud prvního stupně – též na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 33 Odo 1615/2006, sp. zn. 28 Cdo 3037/2013 a sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Z vyložených důvodů zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“). Předně zastávala stanovisko, že napadené rozhodnutí je – z příčin rozvedených v dovolání – nepřezkoumatelné, a současně odvolacímu soudu vytkla, že zasáhl do jejího práva na ochranu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování tím, že oproti soudu prvního stupně dospěl k některým odlišným závěrům při posouzení věci. Poté vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Nesouhlasila zejména s názorem o neplatnosti Smlouvy. Bylo-li totiž v čl. 2.1. Smlouvy ujednáno, že žalovaný započne užívat předmětné stavby ke sjednanému účelu až v návaznosti na příslušné kolaudační rozhodnutí, „včetně dodržení termínu dodatečného povolení stavby…“, nemohla se Smlouva dostat do rozporu s ustanovením § 76 odst. 1 stavebního zákona, jak se mylně domníval odvolací soud; i zmíněné ujednání totiž vede – stejně jako ujednání o odkladu účinnosti smlouvy – ke splnění požadavků stavebního zákona, normovaných v citovaném ustanovení. Podle jejího mínění tak lze na daný případ obdobně vztáhnout právní závěry, k nimž dospěl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, uveřejněném pod č. 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „velký senát“ a „R 66/2016“), a dovodit, že Smlouva je platným právním úkonem. Navíc měla za to, že takový závěr j