26 Cdo 2433/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2433/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2025 Spisová značka:26 Cdo 2433/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.2433.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2433/2025-2399 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalovaným 1) V. B., 2) V. B., 3) L. H., 4) J. H., a 5) M. R., o zaplacení částky 581 759,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 177/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 22 Co 99/2023-2240, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) usnesením ze dne 17. 5. 2023, č. j. 22 Co 99/2023-2240, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích (soudu prvního stupně) ze dne 19. 1. 2023, č. j. 5 C 177/98-2200, jímž zastavil dovolací řízení (řízení o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2021, č. j. 27 Co 95/2021-2046) pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání, a rozhodl o náhradě nákladů „odvolacího“ (správně dovolacího) řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2. Dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dílem pro nepřípustnost. 3. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak v úvodu dovolání avizoval dovolatel), musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 4. Dovolatel v dovolání mimo jiné namítá, že odvolací soud vůbec nerozhodl o jeho odvolacích námitkách proti usnesení soudu prvního stupně a proti nezákonnosti a podjatosti soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Lucie Lubasové a že soud prvního stupně mu v rozporu s ustanovením § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř. nedoručil usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku za dovolání. V tomto směru však neformuluje žádné právní otázky, na nichž spočívá (závisí) napadené rozhodnutí, ani nespecifikuje žádnou ustálenou rozhodovací praxi (nejen) Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a tento údaj nelze zjistit ani z celkového obsahu dovolání. 5. Dovolatel v obsáhlém, leč místy jen těžko srozumitelném, dovolání dále také namítá porušení různých svých práv (např. právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu, právo na „spravedlivost“ apod.), cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího soudu, avšak bez vazby na konkrétní otázku procesního práva, kterou měl odvolací soud v napadeném usnesení vyřešit rozdílně od takové judikatury (hmotněprávní otázky odvolací soud v napadeném usnesení neřešil a ostatně vzhledem k jeho ryze procesní povaze ani řešit nemohl). 6. Pro úplnost lze dodat, že podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Sama o sobě námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19, či ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). 7. V uvedených částech je tak dovolání vadné. 8. Namítá-li dovolatel, že při řešení otázky náležitostí odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, přehlíží, že v citovaném rozsudku dovolací soud řešil otázku řádného odůvodnění meritorního rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci je ale napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé a pro které § 157 odst. 2 o. s. ř. neplatí (srov. § 169 odst. 4 o. s. ř., a contrario), a tudíž na ně nelze vztáhnout ani závěry citovaného rozsudku. 9. Pro úplnost lze dodat, že napadené rozhodnutí splňuje náležitosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 169 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.), je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatel v dovolání ani neuvedl, jaké konkrétní nedostatky jeho odůvodnění jej mají činit nepřezkoumatelným. 10. Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že jej nepoučily o právu vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, uplatňuje vady řízení, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 11. Nadto vytýkaný nedostatek poučení o právu vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, pak v tomto konkrétním případě nepředstavuje vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolateli nemohlo být v důsledku tvrzeného nesprávného postupu soudu odepřeno právo vznést námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Lucie Lubasové, která vydala usnesení potvrzené napadeným rozhodnutím, jestliže tuto námitku vznesl a bylo o ní v předchozí fázi řízení rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 9. 2020, č. j. 1 Nc 3752/2020-1917, jímž byla posouzena jako nedůvodná. Ve vztahu k soudcům senátu odvolacího soudu, který vydal napadené usnesení (JUDr. Bořivoj Hájek, Mgr. Radek Kopsa a JUDr. Šárka Hůrková, Ph. D.), dovolatel neuvedl žádné konkrétní, právně relevantní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o jejich nepodjatosti; není tak žádného důvodu se domnívat, že by v dané věci absentovalo skutečné a účinné právo dovolatele na spravedlivý proces (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 239/05, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1429/2022, vydané v jiné věci žalobce, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 3412/22). 12. Namítá-li návazně dovolatel, že o věci rozhodovali před soudy nižších stupňů vyloučení (podjatí) soudci a že soudy byly nesprávně obsazeny, uplatňuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř., které podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem a k nimž může dovolací soud přihlédnout opět jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). V případě nepřípustného dovolání (o něž jde i v tomto případě) jsou takovéto vady právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné pod č. 82/2006 v časopisu Soudní judikatura, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1456/2016, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1846/2022 (ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3643/16, a ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 511/23)]. 13. Obdobně to platí i pro dovolací námitku, že odvolací soud nenařídil k p