26 Cdo 2526/2012 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2526/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2012 Spisová značka:26 Cdo 2526/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2526.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Byty družstevní Společný nájem bytu manžely Dotčené předpisy:§ 703 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 1. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2526/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. V., bytem v U. H., Š. 1048, adresa pro doručování: U. H., J. E. P 365, zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, proti žalovanému Ing. P. H., bytem v U. H., Š. 1048, zastoupenému JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 94/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2012, č. j. 19 Co 182/2011-82, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2012, č. j. 19 Co 182/2011-82, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. května 2011, č. j. 9 C 94/2009-58, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (bývalá manželka žalovaného) se domáhala, aby soud zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu „bytu č. 15, sestávajícímu z kuchyně, 3 pokojů a příslušenství, nacházejícímu se v domě č. p. 1048 v U. H., na ulici Š.,“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil ji – jako členku „Bytového družstva vlastníků Š., se sídlem U. H., Š. 1046,“ (dále jen „bytové družstvo“) – dalším nájemcem předmětného bytu a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. května 2011, č. j. 9 C 94/2009-58, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Manželství účastníků uzavřené dne 25. července 1981 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. září 2008, č. j. 11 C 43/2008-11, který nabyl právní moci dne 25. října 2008. Rozhodnutím Posádkové správy Uherské Hradiště ze dne 14. srpna 1987, č. j. 116/11/10/87 (dále jen „rozhodnutí ze dne 14. srpna 1987“), byl žalovanému (tehdy vojáku z povolání) přidělen – se souhlasem dřívějšího Městského národního výboru v Uherském Hradišti – předmětný byt (určený pro ubytování vojáků z povolání) podle § 26 zákona č. 41/1964 Sb. Dne 2. září 1987 pak žalovaný a Podnik bytového hospodářství v Uherském Hradišti uzavřeli dohodu o předání a převzetí tohoto bytu (dále jen „dohoda ze dne 2. září 1987“). Žalovaný přestal být vojákem z povolání k 30. listopadu 1991. Dne 28. března 1998 (za trvání manželství účastníků a v době, kdy spolu trvale žili) uzavřeli bytové družstvo jako pronajímatel a účastníci jako nájemci smlouvu o nájmu předmětného (družstevního) bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 28. března 1998“). Na tomto skutkovém základě dovodil, že předmětný byt byl původně bytem vojenským podle § 68 odst. 1 bodu 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), a měl tak povahu bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.; na podkladě rozhodnutí ze dne 14. srpna 1987 a dohody ze dne 2. září 1987 proto účastníkům nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu manžely, které by se následně transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) na právo společného nájmu bytu manžely. V této souvislosti dodal, že právo osobního užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace se k 1. lednu 1992 změnilo na nájem služebního bytu, splňoval-li byt kritéria stanovená zvláštním zákonem pro služební byty (§ 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb.), nebo na prostý nájem, pokud tato kritéria nesplňoval (§ 871 odst. 4 obč. zák.); i v posléze uvedeném případě však byl vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely k 1. lednu 1992. V návaznosti na to se zabýval otázkou, zda účastníkům vznikl společný nájem předmětného (družstevního) bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 28. března 1998. V této souvislosti – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 120/96, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000 a sp. zn. 26 Cdo 916/2001 – zdůraznil, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je též okolnost, že jde o byt právně volný. Vycházeje z uvedeného právního názoru dovodil, že nájemní smlouva ze dne 28. března 1998 je absolutně neplatná, neboť ke dni jejího uzavření svědčilo žalovanému k předmětnému bytu nájemní právo (a byt tak nebyl právně volný), s nímž se účastníci této smlouvy nijak nevypořádali. Poté uzavřel, že účastníkům tedy nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely a nebyly tudíž splněny předpoklady pro jeho zrušení rozhodnutím soudu podle § 705 obč. zák.; proto žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 19 Co 182/2011-82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dodal, že právo společného nájmu předmětného bytu manžely nemohlo účastníkům vzniknout ani v důsledku toho, že za trvání nájemního práva žalovaného k bytu se vlastníkem předmětného domu stalo bytové družstvo; podle jeho názoru „změna v osobě vlastníka nemá vliv na nájemní vztahy nájemců v předmětném domě“. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především vyjádřila nesouhlas s právním názorem, že ani poté, co vlastnické právo k předmětnému domu nabylo bytové družstvo, nemohlo ze zákona (na základě jeho analogické aplikace) vzniknout právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu jako bytu družstevnímu. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, a ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004 – namítla, že právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na byt družstevní je právě nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, v němž se byt nachází, a že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§ 853 obč. zák.) aplikace ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle