26 Cdo 26/2026 — Nejvyšší soud

26 Cdo 26/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2026 Spisová značka:26 Cdo 26/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.26.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 26/2026-166 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CETIN a.s., se sídlem v Praze 9 – Libni, Českomoravská 2510/19, IČO 04084063, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti žalovaným 1) ELVONDRO INVEST s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Lupáčova 891/7, IČO 03224066, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Píšťanech 99, 2) Telecom Infrastructure Partners Czech Republic, s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V celnici 1031/4, IČO 11976390, zastoupené Mgr. Janem Lehkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 1096/19, o určení pronajímatele, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 3/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2025, č. j. 17 Co 344/2024-130, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se proti dvěma žalovaným domáhá určení, že první žalovaná je pronajímatelkou a nositelkou práv a povinností pronajímatele podle „nájemní smlouvy ze dne 10. listopadu 2016 uzavřené mezi společností CETIN a.s., IČO: 04084063, se sídlem Českomoravská 2510/19, Libeň, 190 00 Praha 9 a společností ELVONDRO INVEST s.r.o., IČO: 03224066, se sídlem Lupáčova 891/7, Žižkov, 130 00 Praha 3, jejímž předmětem je pronájem části budovy č.p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY“ (dále též jen „nájemní smlouva“). 2. K žalobě se jménem druhé žalované vyjádřil advokát Mgr. Jan Lehký podáním ze dne 22. 4. 2024, které obsahovalo rovněž vzájemný návrh, aby pronajímatelkou a nositelkou práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy byla (naopak) určena právě druhá žalovaná (dále jen „vzájemný návrh“). 3. Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 15. 10. 2024, č. j. 12 C 3/2024-82, vyhověl požadovanému určení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), zastavil řízení o vzájemném návrhu (výrok III) a rozhodl, že druhé žalované bude vrácen tam specifikovaný přeplatek na zaplaceném soudním poplatku (výrok IV). 4. Vydání rozsudku pro uznání odůvodnil konstatováním, že žalované se na výzvu podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), obsaženou v jeho usnesení ze dne 21. 3. 2024, č. j. 12 C 3/2024-47, nevyjádřily ve stanovené třicetidenní lhůtě k věci samé, přestože byly poučeny, že jestliže tak bez vážného důvodu v dané lhůtě neučiní, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají, a rozhodne o věci rozsudkem pro uznání. K vyjádření ve věci samé, které učinil advokát Mgr. Jan Lehký podáním ze dne 22. 4. 2024, v němž se označil za zástupce druhé žalované, přitom nepřihlížel, neboť druhá žalovaná přes výzvu soudu ani do dne vydání rozsudku pro uznání nedoložila plnou moc opravňující daného advokáta k jejímu zastupování v řízení. Z téhož důvodu (pro nedoložení průkazu zastoupení) pak zastavil podle § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o (jejím jménem podaném) vzájemném návrhu. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 8. 2025, č. j. 17 Co 344/2024-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, o nákladech řízení se nerozhoduje, řízení o vzájemném návrhu se nezastavuje a nerozhoduje se (ani) o tom, že druhé žalované bude vrácen soudní poplatek. 6. S odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že v dané věci nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. V době rozhodování soudu prvního stupně totiž byla z obsahu spisu zřejmá připravenost druhé žalované se aktivně účastnit řízení vyplývající především z vyjádření k žalobě sepsaného advokátem Mgr. Janem Lehkým, které bylo nikoli jen povrchní a formální, ale naopak věcně obsáhlé. Na tom v zásadě nic nemění, že spolu s ním nebyla předložena plná moc opravňující jej k zastupování druhé žalované. Z toho, že na výzvu soudu prvního stupně doručenou zmíněnému advokátu zaplatila soudní poplatek za vzájemný návrh přímo druhá žalovaná, totiž bylo možné usoudit minimálně na jejich vzájemnou interakci, proto i přes neodstranění nedostatku průkazu zastoupení na první výzvu soudu (doručovanou Mgr. Janu Lehkému společně s výzvou k zaplacení soudního poplatku) se jevilo vhodným, aby soud prvního stupně přistoupil k opětovné výzvě k doložení průkazu zastoupení, a to buď (alespoň) vůči Mgr. Janu Lehkému, nebo přímo vůči druhé žalované. Poukázal rovněž na to, že v neprospěch vydání rozsudku pro uznání svědčila i tvrzení obsažená již v žalobě vypovídající o aktivním jednání druhé žalované v předmětné věci a v obdobných sporech, jichž se účastnila. 7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje (pouze) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. I přes formální sdělení, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“, vůči zbylým částem jeho výroku totiž dovolatelka v dovolání nijak neargumentuje. Brojí proti názoru odvolacího soudu, že (jednorázová) výzva soudu prvního stupně k doložení plné moci dokládající oprávnění Mgr. Lehkého zastupovat druhou žalovanou nebyla v daném případě dostatečná. Důvody vymezenými v dovolání je přitom dovolací soud vázán (§ 242 odst. 1, 3 o. s. ř.). 8. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněnou otázku, zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 9. Podání někoho, kdo vystupuje jako zástupce účastníka, aniž by bylo způsobem uvedeným v § 28 odst. 1 o. s. ř. prokázáno jeho oprávnění k zastupování, nelze považovat za podání neoprávněné osoby. Není tu totiž významné jen to, kdo podání učinil; podstatné je, zda sám hodlá vstoupit do procesněprávního vztahu, nebo zda procesněprávní úkon činí za jiného (za účastníka řízení) jako jeho zástupce. Učinila-li takováto osoba procesněprávní úkon za jiného jako jeho zástupce, neuplatňuje v řízení sama (svým jménem) procesní práva, ale jedná za zastoupeného. Nedostatek plné moci je pak nedostatkem podmínky řízení, který lze – ve shodě s § 104 odst. 2 o. s. ř. – odstranit. Opatřením soudu k odstranění tohoto nedostatku je zpravidla výzva tomu, kdo vystupuje jako zmocněnec, popřípadě účastníku, aby ve stanovené lhůtě předložil písemnou plnou moc, nebo aby k udělení plné moci došlo ústně do protokolu; to platí jak v případě, že plná moc nebyla v řízení doložena vůbec, tak v případě, že byla předložena s takovými nedostatky, pro které ji nelze považovat za platnou. Plná moc je pak jen listinou osvědčující uzavření dohody o plné moci; jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, tuto předloží dodatečně, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2324/98, či ze dne 27.11.2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod č. 36/1997, 40/2000 a 60/2002). 10. V posuzované věci soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 12 C 3/2024-47, vydaným podle § 114b odst. 1 o. s. ř., které bylo doručeno první žalované dne 23. 3. 2024 a druhé žalované dne 22. 3. 2024, vyzval žalované, aby se ve stanovené třicetidenní lhůtě od doručení usnesení vyjádřily k žalobě; současně je poučil, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé písemně nevyjádří nebo ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají, a v takovém případě rozhodne ve věci rozsudkem pro uznání (dále jen „výzva soudu prvního stupně“). 11. V návaznosti na výzvu soudu prvního stupně bylo ve stanoven