26 Cdo 263/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 263/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 5. 2021 Spisová značka:26 Cdo 263/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.263.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Smlouva nájemní Smlouva o smlouvě budoucí Dotčené předpisy:§ 159 odst. 4 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 263/2021-262 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně S. P., bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalovaným 1/ K. Š. K., a 2/ M. Š., oběma bytem XY (adresa pro doručování XY), zastoupeným Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, o určení platnosti nájemní smlouvy a smlouvy o budoucí smlouvě kupní, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 20/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. 26 Co 168/2020-229, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. 26 Co 168/2020-229, ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. června 2020, č. j. 7 C 20/2019-197, ve výroku I. v části zastavující řízení o určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní a ve výrocích II. a III., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. června 2020, č. j. 7 C 20/2019-197, ve výroku I. v části zastavující řízení o určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní a ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala určení, že je platná smlouva o nájmu, kterou jako nájemkyně uzavřela se žalovanými jako pronajímateli dne 1. července 2016 (dále jen „nájemní smlouva“) ohledně „pozemku parc. č. XY o celkové výměře 191 m2, jehož součástí je budova s č. p. XY, a pozemku parc. č. XY o celkové výměře 108 m2, vše zapsáno na LV č. XY v katastru nemovitostí, který vede Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“ resp. „nemovitosti“). Současně se domáhala určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní, kterou jako budoucí kupující uzavřela se žalovanými jako budoucími prodávajícími téhož dne ohledně týchž nemovitostí (dále jen „budoucí kupní smlouva“). Okresní soud v Kladně (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. června 2020, č. j. 7 C 20/2019-197, zastavil řízení o určení platnosti nájemní smlouvy i budoucí kupní smlouvy (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. srpna 2020, č. j. 26 Co 168/2020-229, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Účastníci uzavřeli dne 1. července 2016 nájemní smlouvu. Dopisem ze dne 21. dubna 2017 dali žalovaní žalobkyni výpověď z nájmu (dále jen „výpověď“), která se dostala do sféry její dispozice dne 25. dubna 2017; výpovědní doba začala běžet dne 1. května 2017 a uplynula dne 31. července 2017, kdy nájemní vztah skončil. Žalobkyně nepodala žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi a i po skončení nájemního vztahu nemovitosti užívala. Proto se žalovaní domáhali jejího vyklizení a jejich žalobě bylo vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 18 C 44/2017-59, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2018, č. j. 28 Co 61/2018-112. Na tomto skutkovém základě se ztotožnil rovněž se závěrem, že v daném případě nejsou naplněny podmínky řízení ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož totožná věc již byla projednávána a bylo o ní pravomocně rozhodnuto. Soud prvního stupně proto správně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že podmínky řízení jsou podmínky určené občanským právem procesním, bez jejichž existence nemůže soud rozhodnout ve věci samé, a je povinen jejich naplnění zkoumat z úřední povinnosti. Jednou z nich je právě překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., která nastává za situace, kdy předmětem nového řízení je tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. O tuto situaci jde i v projednávané věci. Otázka platnosti nájemní smlouvy, resp. existence nájemního vztahu, již totiž byla vyřešena v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 44/2017, neboť jde o otázku předběžnou pro rozhodnutí o vyklizení nemovitostí, přičemž rozhodnutí o žalobě na plnění vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu určovací. Není podstatné, že platnost nájemní smlouvy byla vyřešena toliko v odůvodnění citovaných rozhodnutí, ani okolnost, že žalobkyně je nyní v odlišném procesním postavení. Konečně zdůraznil, že její věcné námitky směřující proti posouzení platnosti obou smluv jsou nedůvodné, jelikož nemohou zvrátit závěr, že o platnosti nájemní smlouvy a závislé budoucí kupní smlouvy již bylo rozhodnuto. Její právo vyzvat žalované k uzavření kupní smlouvy totiž bylo vázáno na řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy nájemní. Z vyložených důvodů proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodnila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasila se závěrem, že projednání její žaloby jako celku brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, a přičinila, že předmět řízení ve věci sp. zn. 18 C 44/2017 Okresního soudu v Kladně nijak nesouvisel s budoucí kupní smlouvou. Navíc se v něm soudy nezabývaly platností výpovědi a odstoupení žalovaných od budoucí kupní smlouvy (což učinili dopisem ze dne 19. dubna 2017), ani tím, zda plnila povinnosti z nájemní smlouvy. Řešily pouze zákonné podmínky doručení výpovědi. S odkazem na tam specifikovanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak zdůraznila, že posuzovaný případ se sice týká týchž účastníků, avšak – zejména ve vztahu k budoucí kupní smlouvě – nejde o shodný procesní nárok odůvodněný totožnými skutkovými okolnosti, ani o tentýž žalobní petit. Uvedeným postupem jí proto soudy v konečném důsledku odepřely právo na soudní ochranu zakotvené čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rovněž právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že předmětem řízení v projednávané věci jsou dva odlišné nároky – jednak požadavek na určení platnosti nájemní smlouvy a jednak požadavek na určení platnosti budoucí kupní smlouvy, jde tedy o posouzení dvou různých právních jednání. Přestože spolu skutkově úzce souvisí a týkají se týchž účastníků, jsou samostatné (oddělitelné), a proto je zapotřebí zkoumat podmínky řízení ve vztahu ke každému z nich zvlášť. O obou těchto nárocích by totiž mohlo probíhat samostatné řízení, resp. bylo pouze na vůli dovolatelky, zda se bude domáhat určení platnosti obou smluv či pouze jedné z nich (a které). Nelze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že nesplnění podmínek řízení ve vztahu k jednomu nároku automaticky vylučuje projednání druhého z nich. Vedení společného řízení nutně neznamená, že by se všechny žalobní požadavky musely posuzovat jako „celek“; slouží především k zajištění rychlosti a hospodárnosti soudního řízení, nemůže však účastníky v konečném důsledku krátit na jejich ústavně zaručených právech. Znamenalo by to totiž mimo jiné, že v případě vedení společného řízení o více nárocích by jejich projednání vyloučilo nesplnění podmínek řízení i pouze ve vztahu k jednomu z nich, avšak, byly-li by žaloby podány samostatně, mohl by se soud ostatními nároky věcně zabývat. Takový postup by ovšem v rozporu s ústavním pořádkem založil nedůvodnou nerovnost. Nejvyšší soud již v minulosti ve svých rozhodnutích dovodil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a ods