26 Cdo 2659/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2659/2000 citace  Název judikátu:Nájem nebytových prostor. Zrušení práva společného nájmu nebytových prostor. Právní věta:Společný nájem nebytových prostor manžely může soud zrušit za analogického použití § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2002 Spisová značka:26 Cdo 2659/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2659.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem nebytových prostor Dotčené předpisy:§ 853 předpisu č. 40/1964Sb. § 705 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 705 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:66 / 2004 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2659/2000-81 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu a garáže, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 381/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2000, č.j. 42 Co 83/2000 – 49, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 11. 1999, č.j. 37 C 381/98 – 29, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 5 v O., sestávajícímu ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství (dále též „předmětný družstevní byt” nebo „byt”), a právo společného nájmu účastníků k družstevní garáži č. 1 v O. (dále též „předmětná družstevní garáž” nebo „garáž”), rozhodl, že „výlučnou nájemkyní bytu a garáže a členkou družstva zůstává” žalobkyně, zavázal žalovaného vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu, a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že účastníci se stali v roce 1987 za trvání manželství společnými uživateli předmětného družstevního bytu a vzniklo jim i právo společného užívání předmětné družstevní garáže, že poté, kdy bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno (ke dni 19. 8. 1998) nedošlo mezi účastníky k dohodě o dalším užívání bytu a garáže, že pronajímatel Stavební bytové družstvo N. h. ponechal rozhodnutí o dalším užívání těchto objektů na úvaze soudu (sdělil, že „nenavrhuje žádné stanovisko”), a že byt a garáž „netvoří jeden funkční celek”. Okresní soud dále dovodil, že právo osobního užívání bytu i garáže se dne 1. 1. 1992 změnilo na nájem a při aplikaci ustanovení § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. na zjištěný skutkový stav (za situace, kdy účastníci nemají nezletilé děti a pronajímatel ponechal určení dalšího uživatele na soudu) zabýval se dalšími hledisky důležitými pro toto určení. Zásluhy o získání bytu, příčiny rozvratu manželství, jak je zjistil rozvodový soud, i hledisko účelného využití bytu považoval přitom u obou účastníků za stejné, takže rozhodnutí, jímž určil výlučnou nájemkyní bytu žalobkyni, opřel o skutečnost, že předmětný družstevní byt užívá žalobkyně sama od doby, kdy žalovaný v polovině roku 1997 opustil společnou domácnost, že od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství sama hradí i náklady spojené s užíváním bytu, a že žalovaný se z trvalého pobytu v bytě odhlásil již 16. 3. 1998. Povinnost žalovaného vyklidit předmětný družstevní byt vázal okresní soud na zajištění náhradního bytu, protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný měl jinou možnost bydlení. Ohledně předmětné družstevní garáže vzal soud prvního stupně za prokázáno, že žalobkyně ji užívala od roku 1987 po celou dobu až do současnosti, zatímco žalovaný tak po svém odchodu ze společné domácnosti nečiní a od právní moci rozvodu se nepodílí ani na platbách spojených s užíváním garáže, které hradí sama žalobkyně. Tato zjištění vedla okresní soud k výše citovanému rozhodnutí, jímž určil výlučnou uživatelkou předmětné družstevní garáže žalobkyni. Krajský soud v Ostravě rozhodoval o odvoláních obou účastníků proti citovanému rozhodnutí rozsudkem ze dne 11. 4. 2000, č.j. 42 Co 83/2000 – 49. Řízení o odvolání žalobkyně, které směřovalo pouze proti nákladovému výroku prvostupňového rozhodnutí, zastavil, neboť toto odvolání bylo vzato zpět. K odvolání žalovaného, který napadl výroky týkající se předmětné družstevní garáže, krajský soud rozsudek okresního soudu „v napadené části, t.j. v odstavci I. a II. výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o družstevní garáži, a v odstavci IV. výroku”, potvrdil a žalovaného zavázal, aby žalobkyni nahradil náklady odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jako správná a za správné označil i jeho právní posouzení věci. Nesdílel právní názor žalovaného, vyjádřený v odvolání, že právní režim užívání nebytových prostor – tedy i garáží – se řídí (jen) zákonem č. 116/1990 Sb., a že proto „problém s užíváním garáže lze vyřešit jen dohodou”. Podle odvolacího soudu aplikoval soud prvního stupně správně ustanovení § 705 odst. 2 a § 871 obč. zák. S ohledem na ustanovení § 853 obč. zák. – dovozoval dále odvolací soud – je problematika tohoto sporu, týkajícího se družstevní garáže, řešena právě tímto zákonným ustanovením. Na podporu uvedeného právního závěru poukázal krajský soud i na stanovy SBD N. H., podle nichž „problematika nebytových prostor je řešena přiměřeně právě ustanoveními o nájmu bytu (čl. 59)”. Vzhledem k tomu, že své rozhodnutí neshledal po právní stránce zásadním, zamítl krajský soud návrh na žalovaného na připuštění dovolání. Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., když zdůraznil, že jeho „dovolání má po právní stránce zásadní význam”, neboť „v tomto smyslu není známa publikovaná judikatura”. Uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Namítal, že v řízení před soudy obou stupňů nebyl proveden „písemný důkaz” stanovami SBD N. H., o něž je opřen napadený rozsudek, že takový postup odporuje ustanovení § 132 a § 129 o. s. ř., a že stanovy SBD nemohou „rozhodovat o nebytových prostorách jako o nájmu bytu”. Poukazoval na to, že družstevní garáž, která navíc netvoří s bytem jeden funkční celek (je naprosto oddělená), nesdílí právní režim bytu, „podléhá jiné úpravě jak smluvní, tak právní” a nemůže se co do trvání nájmu nebo užívání spravovat ustanovením § 705 obč. zák. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že v daném případě rozhodl v rozporu se zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor; v dovolání též vyjádřil názor, že (soud) „měl rozhodovat samosebou podle jiných ustanovení o nájmech, nikoliv o nájmu bytu”. Poukázal na § 853 obč. zák., podle kterého – dle (nepřesné) citace uvedené v dovolání – „občanskoprávní vztahy, které nejsou zvlášť upraveny ustanoveními tohoto zákona, tj. o. z. se upravují obsahem a účelem nejbližším“, a vyjádřil názor, že se v daném případě jedná „o zákon č. 116/90 Sb. upravující užívání nebytových prostor“. Zpochybnil také správnost skutkových zjištění o užívání garáže žalobkyní, resp. neužívání žalovaným, namítal, že tato zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a vznesl i výtku vadného hodnocení důkazů „proti jejich evidentnímu smyslu a významu”. Vycházeje z této argumentace navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání, které bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř), má obsahové a formální náležitosti podle § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval jeho přípustností, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon při