26 Cdo 2756/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2756/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2008 Spisová značka:26 Cdo 2756/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2756.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2756/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) Ing. P. K. a b) V. K., proti žalované A. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení rodinného domu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 20 C 508/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2006, č.j. 9 Co 902/2005-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se jako vlastníci rodinného domu čp. 519 na st. parc. č. 1231, st. parc. č. 1231 a dále parc. č. 1232 zahrady v obci B. (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“ a „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“), vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ú. k., katastrální pracoviště T., pro k.ú. B. na LV č. 1908, domáhali vyklizení nemovitosti proti A. V. (žalované 1/), dále proti J. V., (žalovanému 2/) a dále proti J. V., (žalovanému 3/). Žalobu odůvodnili tím, že podle § 53 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách na ně přešlo k okamžiku udělení příklepu vlastnictví k předmětné nemovitosti. Žalovaní však odmítají i přes písemnou výzvu nemovitost vyklidit a vyklizenou jim ji předat. Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č.j. 20 C 508/2001-63, uložil všem žalovaným předmětnou nemovitost vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zavázal žalované společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 1.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobcům bude společně a nerozdílně vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlastníkem nemovitostí byla původně žalovaná 1), že kupní smlouvou ze dne 21. 2. 1995 je prodala P. (bývalému zeťovi) a A. (dceři) B., že Česká spořitelna poskytla úvěr na rozvoj podnikatelské činnosti P. B., že P. B. úvěr nesplácel, že nemovitosti byly prodány na návrh dražebního věřitele v nedobrovolné dražbě žalobcům, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 11. 2003, č.j. 11 C 13/2001-134, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2004, č.j. 10 Co 114/2004-149 byla zamítnuta žaloba A. V. o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, že její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2005, č.j. 30 Cdo 1734/2004-167, odmítnuto a že žalovaní 1) a 2) jsou na základě smlouvy ze dne 13. 8. 2003 vlastníky bytové jednotky č. 225/6 v Alšově ulici v B. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalobci se právem domáhají ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaným nesvědčí k užívání předmětných nemovitostí nájemní právo ani jiný titul. Povinnost žalovaných k vyklizení nevázal na poskytnutí bytové náhrady, protože všichni žalovaní mohou užívat bytovou jednotku, která je ve společném jmění žalovaných 1) a 2). K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. dubna 2006, č.j. 9 Co 902/2005-104, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (kterou bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1/) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1/ (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování (k námitce žalované 1/, že jí nebylo včas doručeno předvolání k jednání na den 19. dubna 2005 spolu s výzvou podle § 114a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) výslechem svědkyně J. S. (poštovní doručovatelky) a zjistil, že poštovní doručovatelka, která písemnosti doručovala, nezastihla dne 25. 3. 2005 žalovanou 1) na adrese jejího bytu, a proto obě písemnosti předala sousedce S., která bydlí rovněž v Jakoubkově ulici (o dva domy dále), žalovanou 1) zná a byla ochotna jí písemnosti předat. Dospěl k závěru, že tím byly splněny předpoklady stanovené v § 46 odst. 3 o.s.ř., za nichž se považuje za doručenou písemnost, o níž zákon nenařizuje povinnost doručit ji do vlastních rukou adresáta. Pokládal za nadbytečné provést důkaz i výslechem sousedky S. Ve věci samé se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod označila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam spatřovala „v nutnosti vyřešit postavení účastníků a jejich procesní práva a povinnosti s ohledem na způsob doručování písemností upravený současným zákonem, kdy stávajícím stavem, výkladem a aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu odvolacím soudem může dojít k významnému omezení procesních práv účastníků sporného řízení“. Namítala, že postupem, kdy jí nebylo doručeno předvolání k jednání spojené s výzvou k vyjádření ve věci do vlastních rukou (při vědomí toho, že občanský soudní řád výslovně neukládá soudu povinnost doručovat uvedené písemnosti do vlastních rukou adresáta), došlo k významnému oslabení jejích procesních práv a povinností. O nařízeném jednání se dozvěděla až těsně před jeho konáním, nemohla řádně a včas reagovat a dostavit se k jednání, při němž byl vynesen rozsudek soudu prvního stupně. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval i tím, zda sousedka S. byla vhodnou osobou (jak ji má na mysli ustanovení § 46 odst. 3 o.s.ř.) k převzetí písemnosti a že neprovedl její výslech. Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili. V řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti, opírající se o tvrzení, že ji žalovaní užívají bez právního důvodu, mají žalovaní postavení samostatných společníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1988/2003, uveřejněný pod C 3182 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck CD 2, ročník 2006). Podáním dovolání žalovaná (původně žalovaná 1/) založila procesní nárok na přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení jen ve vztahu ke své osobě. Dovolací soud tak přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech mezi žalobci a žalovanou (dříve žalovanou 1/). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaná – jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – namítala jen to, že postupem soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem. Z obsahového hlediska tvrzení dovolatelky vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 3 o.s.ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způ