26 Cdo 2788/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2788/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 8. 2024 Spisová značka:26 Cdo 2788/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2788.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 79 odst. 1 o. s. ř. § 2303 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2788/2023-197 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Ego fashion, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Nad Ryšánkou 2005/7, IČO 25992864, zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, proti žalované LICHOTE, spol. s r.o., se sídlem v Aši, Chebská 1902/128, IČO 28043685, zastoupené JUDr. Karlem Herrem, advokátem se sídlem v Chebu, 26. dubna 583/14, o uložení povinnosti provést a předložit vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 172/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2023, č. j. 25 Co 263/2022-169, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2023, č. j. 25 Co 263/2022-169, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se (doplněnou žalobou) domáhala, aby byla žalované uložena povinnost provést a předložit jí vyúčtování záloh na následující služby spojené s užíváním prostor určených k podnikání podle nájemní smlouvy ze dne 28. 11. 2018 za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019: vodné, stočné, srážková voda a teplo obsahující údaje o množství poskytnuté služby a ceně poskytnuté služby, a v případě vyúčtování servisního poplatku tvrzení o výši nákladů na provoz zařízení poskytujících teplo a vodu včetně způsobů rozúčtování mezi jednotlivé nájemce. Svůj nárok odůvodnila tvrzením, že vyúčtování služeb, které jí za toto období předložila žalovaná, nesplňuje z tam uvedených důvodů požadavky řádného vyúčtování vyplývající z nájemní smlouvy a ze zákona. Především (ne však výlučně) namítala, že jí žalovaná neoprávněně účtovala tzv. servisní poplatek. 2. Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí (vyhovující) rozsudek ze dne 14. 2. 2022, č. j. 15 C 172/2021-29, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu) ze dne 19. 5. 2022, č. j. 25 Co 121/2022-65, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 10. 10. 2022, č. j. 15 C 172/2021-86, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku provést a předložit žalobkyni vyúčtování záloh na plnění poskytovaná v souvislosti s nájmem nebytových prostor podle smlouvy účastnic ze dne 28. 11. 2018 za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 spočívající ve vodném, stočném, odvodu srážkových vod, dodávek tepla a nákladech na provoz zařízení poskytujících teplo a teplou vodu tak, aby obsahovalo údaje o množství poskytnuté služby, jednotkové ceně této služby, způsobu jejího určení a údaje o konečné ceně této služby (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze shodných tvrzení účastnic o tom, že dne 28. 11. 2018 uzavřely Smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání (dále jen „Smlouva“ a „pronajatý prostor“), že žalobkyně jako nájemkyně byla povinna platit žalované (pronajímatelce) náklady na plnění poskytovaná žalovanou k užívání těchto prostor formou měsíčních záloh na vodné a teplo (v součtu 21.781 Kč), vždy do 25. dne měsíce předcházejícího měsíci, za nějž jsou placeny, a že žalovaná byla povinna provádět každoročně vyúčtování těchto záloh a výsledek vyúčtování sdělit žalobkyni do tří měsíců poté, co obdrží od dodavatelů dotčených komodit poslední doklad pro vyúčtování potřebný. Z faktury č. 20/2020 ze dne 9. 10. 2020 a jejích příloh obsahujících položky označené jako Spotřeba vody a tepla za rok 2019 (dále jen „Vyúčtování“), a z dopisu žalované ze dne 19. 11. 2020, pak zjistil, že servisní poplatek, jehož placení bylo mezi účastnicemi sporné, byl účtován v částce 63.113,56 Kč a částce 13.253,90 Kč (DPH). Byl vypočten jako podíl 61,4 % z částky 102.790,81 Kč, zahrnující 90 % nákladů na úklidového pracovníka, náklady na správu podniku, představující 15 % z celkové spotřeby plynu, a současně 6,7 % z celkových nákladů na celopodnikovou režii žalované. Podle čl. 3.6 Smlouvy zahrnovaly náklady na výrobu tepla jednak přímé náklady spojené s nákupem od dodavatelů, jakož i náklady spojené zejména s provozem, údržbou a kontrolou zařízení pro zajištění dodávek tepla do pronajatých prostor a podíl nákladů na správu nemovité věci. 4. Po právní stránce předeslal, že znění čl. 3.6 Smlouvy nijak nepaušalizovalo náklady či podíl na nich, které by žalobkyně byla povinna platit. Uvedl, že žalovaná ani nepotvrdila, že by 6,7 % z jejích celopodnikových režijních nákladů vynakládala jen na péči o pronajatý prostor. Vyčíslení těchto nákladů navíc vychází pouze z jejích účetních dokladů a žalobkyně se k placení účetních položek nezavázala. Uzavřel, že podle Smlouvy mohlo Vyúčtování zahrnovat jen skutečné náklady na správu pronajatého prostoru., a proto jej nelze považovat za správné, a to ani tehdy, pokud právní předpis nevymezuje jeho obsah (v této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016, a ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 423/2017). Doplnil, že po zrušení jeho rozsudku ze dne 14. 2. 2022, č. j. 15 C 172/2021-29, vázán právním názorem odvolacího soudu, vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby. Takto upravený žalobní petit považoval za určitý a vykonatelný, neboť žalobkyně vyjmenovala, jaké náležitosti by požadované vyúčtování mělo obsahovat. 5. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, č. j. 25 Co 263/2022-169, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II). 6. Odvolací soud nejprve shrnul, že žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované provést a předložit jí vyúčtování úhrad za tam uvedené služby za kalendářní rok 2019 s odůvodněním, že podle Smlouvy platila náklady na poskytovaná plnění žalované formou záloh. Vyúčtování předložené žalovanou nepovažovala za řádné. Za situace, kdy je otázka účtování jednotlivých položek mezi účastnicemi sporná, považoval převzetí žalobního petitu do výroku rozsudku, jak učinil soud prvního stupně, za nesprávné s tím, že takový výrok není podle jeho mínění dostatečně určitý a vykonatelný. Dále zdůraznil, že žalobní petit je zcela obecný a nevystihuje konkrétní spornost nároku. Způsob uplatnění práva, jejž žalobkyně zvolila, je ve svém důsledku neúčelný a nevylučuje možnost sporu ve vykonávacím řízení. Domníval se, že žalobkyně měla žalovat na zaplacení přeplatku, neboť jedině tento postup by vedl k vydání rozhodnutí, které by vyloučilo další spory a pochybnosti. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. 7. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018, ohledně materiální vykonatelnosti žalobního petitu, jsou aplikovatelné i v nyní souzené věci. Poukázala na vnitřní rozpornost napadeného rozsudku. Odvolací soud na jednu stranu zmínil, že otázka vyúčtování jednotlivých položek je mezi účastnicemi sporná, avšak současně uzavřel, že tam konkretizované položky byly vyúčtovány a jejich oprávněnost byla v řízení prokázána. Vysvětlila, že v řízení sice zpochybňovala převážně oprávněnost tzv. servisního poplatku, ale napadala rovněž správnost vyúčtování ostatních položek. Odkázala na znění § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), z něhož vyplývá, že vyúčtování musí obsahovat skutečnou výši nákladů na jednotlivé poskytované služby a uvedení celkové výše zaplacených měsíčních záloh včetně jejich členění. Tomuto požadavku však žalovaná nedostála, neboť zaplacené zálohy oproti spotřebovaným položkám (v případě tepla nadto nesprávně určeným) poměřila souhrnně. Dodala, že věcnou správnos