26 Cdo 301/2026 — Nejvyšší soud

26 Cdo 301/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2026 Spisová značka:26 Cdo 301/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.301.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1159/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 301/2026-356 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce B. N., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, o určení vlastnického práva k nemovité věci a o uložení povinnosti vypracovat prohlášení vlastníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 27/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 36 Co 258/2025-315, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 270 Kč k rukám JUDr. Ondřeje Kuchaře, advokáta se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 C 27/2023-258, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem „bytové jednotky 3+1 s příslušenstvím se vstupem ze 4. nadzemního podlaží v bytovém domě č. p. XY, k. ú. XY, obec XY, na adrese XY (dříve XY), jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím Úřadu městské části Praha 3 ze dne 2. 12. 2012, č. j. OV 2499/11/KZ“ (výrok I), i žalobu na uložení povinnosti žalovanému do 3 měsíců od právní moci rozsudku vypracovat prohlášení vlastníka budovy s vymezením jednotek v dosavadní budově včetně stanovení spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 36 Co 258/2025-315, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (soud dovolací) jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 4. Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, „pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces a řádné odůvodnění rozhodnutí“, a v této souvislosti mu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou vydržení „jednotky“, jíž se týká požadované určení, ani otázkou rozporu námitky promlčení, vznesené žalovaným, s dobrými mravy. 5. Podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání i pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Sama o sobě námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19, či ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). 6. Dovolatel neuvedl žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a touto námitkou tak uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž odvolacímu soudu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 7. Nadto vytýkanou vadou řízení netrpí, neboť rozsudek odvolacího soudu splňuje náležitosti odůvodnění rozsudku stanovené v § 157 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.) a dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, dostatečně odůvodnil, proč žalobce nebyl se svojí žalobou (v obou žalobních návrzích) v nalézacím řízení úspěšný, a otázky možného vydržení „jednotky“ i rozporu výkonu práva s dobrými mravy vypořádal výslovně (viz body 11 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 8. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí dílem závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dílem pak rozhodnutí závisí i na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda lze smlouvu o výstavbě bytu shledat neplatnou pro chybějící náležitosti, když strany současně sjednaly, že tyto náležitosti (stranám při podpisu smlouvy neznámé) jednostranně vypracováním prohlášení vlastníka určí jedna ze smluvních stran. Tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 9. V soudní praxi není pochyb o tom, že dovolenost předmětu právního úkonu (nyní právního jednání), tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, je nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. V posuzované věci smlouva o nájmu a budoucí kupní smlouvě ze dne 8. 10. 2001, kterou uzavřeli právní předchůdkyně žalovaného jako pronajímatelka a budoucí prodávající a žalobce jako nájemce a budoucí kupující (dále jen „Smlouva“), neobsahovala základní náležitosti smlouvy o výstavbě (nejméně) podle § 18 odst. 1 písm. a), b), c), d) a g) a podle § 17 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Na těchto náležitostech přitom bylo nutno bezvýhradně trvat, neboť bez nich ve smlouvě o výstavbě ve smyslu § 17 a násl. zákona o vlastnictví bytů v zásadě zcela chyběl projev vůle k vyčlenění jednotek v domě, charakteristický pro daný smluvní typ, jejž tento projev vůle odlišuje od jiných dohod o stavební činnosti, které nevedou (nemají vést) k rozdělení domu na jednotky. Nestačí pak, že Smlouva obsahovala ujednání, v němž se právní předchůdkyně žalovaného zavázala, že „do 10 dnů od právní moci a vykonatelnosti kolaudačního rozhodnutí na předmětný byt učiní formou jednostranného právního úkonu prohlášení vlastníka (…), kterým rozdělí dům na jednotlivé (bytové a nebytové) jednotky (…)“. Uvedené základní náležitosti smlouvy o výstavbě totiž musely být zaznamenány v její obligatorně písemné formě (viz § 17 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů) již v době jejího uzavření (zákon o vlastnictví bytů ani jiný právní předpis v rozhodné době nepřipouštěl, aby obligatorní náležitosti smlouvy o výstavbě určily smluvní strany nebo některá z nich teprve dodatečně po jejím uzavření, což se navíc ani do současné doby nestalo); jinak taková smlouva odporovala zákonu (ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). 11. Odvolací soud se tudíž od citované judikatury neodchýlil, jestliže přes zmíněné smluvní ujednání nepokládal Smlouvu za platnou smlouvu o výstavbě ve smyslu § 17 a násl. zákona o vlastnictví bytů, tj. smlouvu o výstavbě způsobilou založit v domě bytové vlastnictví. Lze sice souhlasit s dovolatelem, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4