26 Cdo 312/2018 — Nejvyšší soud

26 Cdo 312/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2018 Spisová značka:26 Cdo 312/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.312.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem nebytových prostor Bezdůvodné obohacení Návrh na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obč. zák. § 42 odst. 4 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017 § 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 1. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 312/2018-223 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce České pošty, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, IČO: 47114983, proti žalovanému R. J., bytem J., zastoupenému JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem Račice nad Trotinou 1, o zaplacení částky 293.590,77 Kč s příslušenstvím a o uložení povinnosti předložit řádné vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 1/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, t a k t o : I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 2. února 2017, č. j. 7 C 1/2016-142, ve výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 293.590,77 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 2. února 2017, č. j. 7 C 1/2016-142, ve výroku II. o zamítnutí žaloby na předložení tam specifikovaného vyúčtování a v nákladovém výroku III., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 293.590,77 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež měl na jeho úkor získat tím, že od něj přijímal platby „nájemného“ sjednané v nájemní smlouvě ze dne 12. ledna 2006, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „nájemní smlouva“ a „dodatky“), za užívání tam specifikovaných nebytových prostor (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) v období od 1. ledna 2014 do 30. září 2014 (dále jen „žalované období“), ačkoli předmětné nebytové prostory byl oprávněn užívat bezúplatně z titulu věcného břemene, jež bylo v jeho prospěch zřízeno ujednáním obsaženým již v kupní smlouvě ze dne 14. října 2005 (dále jen „ujednání o věcném břemenu“ a „kupní smlouva“). Současně se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost předložit mu řádné vyúčtování záloh na následující služby spojené s užíváním nebytových prostor a tam specifikovaných parkovacích míst: vodné a stočné (celkově) za období od 16. května 2012 do 9. května 2014 a dodávka tepla (celkově) za období od 6. května 2012 do 31. prosince 2014 (dále jen „služby“). Uvedený nárok odůvodnil tvrzením, že vyúčtování služeb, která mu za tato období předložil žalovaný, nebyla – z důvodů rozvedených v žalobě – v souladu s nájemní smlouvou, resp. jejími dodatky, a platnými právními předpisy (především zákonem o dani z přidané hodnoty, v platném znění). Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. února 2017, č. j. 7 C 1/2016-142, zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení žalované částky s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) i požadavku na předložení řádného vyúčtování služeb (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nepřisvědčil žalobcovu názoru, že předmětné nebytové prostory byl oprávněn užívat bezúplatně; vůle účastníků projevená nejen v nájemní smlouvě (a jejích dodatcích), ale i v kupní smlouvě totiž směřovala – i s přihlédnutím k následnému chování účastníků – ke sjednání úplatného užívacího vztahu. Současně dovodil, že – z důvodů specifikovaných v odůvodnění jeho rozsudku – není v pravomoci soudů zkoumat, zda vyúčtování služeb, která mu předložil žalovaný před zahájením řízení, jsou v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž názor, že žalobce nebyl oprávněn užívat předmětné nebytové prostory bezúplatně, jak dovodil soud prvního stupně. Dovodil, že ze zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že „nájemní“ smlouva, bez ohledu na své označení, svým obsahem navazuje na ujednání o věcném břemenu (ve skutečnosti představuje jím předvídanou dohodu o vzájemných právech a závazcích účastníků vyplývajících z věcného břemene) a není tedy s tímto ujednáním v rozporu v tom smyslu, že vedle něj nemůže obstát, jak se (mylně) domníval žalobce. Platby „nájemného“, poskytnuté žalovanému za užívání nebytových prostor v žalovaném období, tudíž nepředstavují majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu (nájemní smlouvy a dodatků k ní) a nemohou tudíž představovat bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu soudu prvního stupně vytkl, že dospěl-li k závěru o nedostatku pravomoci soudů k projednání požadavku na předložení řádných vyúčtování služeb, měl řízení v této části zastavit a věc postoupit orgánu, jenž je takovou pravomocí nadán (§ 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále jen „o.s.ř.“). Následně však konstatoval, že ohledně uvedeného požadavku byla žaloba v konečném důsledku zamítnuta správně, neboť žalobní návrh (petit) byl v této části (materiálně) nevykonatelný. Uvedl, že obdobně jako nelze nutit žalovaného k tomu, aby zaplatil žalobci „správnou“ či „přiměřenou“ peněžní částku, nelze jej nutit ani k předložení „řádného“ vyúčtování, a dodal, že žalobcova námitka, že vyúčtování služeb, která mu předložil žalovaný před zahájením řízení, nejsou věcně správná („řádná“), proto může být důvodně uplatněna pouze v řízení o žalobě na zaplacení přeplatku na službách, v níž žalobce – na základě vyúčtování předložených žalovaným – vyčíslí (konkrétní) částku, kterou na službách přeplatil a jejíhož vrácení (zaplacení) se dotčenou žalobou domáhá. Z vyložených důvodů rozsudek soud prvního stupně potvrdil (jako věcně správný). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o.s.ř. Předně namítl, že při řešení otázky, zda platby na základě nájemní smlouvy a dodatků k ní představují majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu, se odvolací soud – z důvodů tam podrobně rozvedených – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „týkající se vztahu nájemní smlouvy a věcného břemene při shodném předmětu užívání“ (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1265/98, 26 Cdo 285/2005 a 26 Cdo 2231/2006). Nesouhlasil ani s názory, jež odvolací soud vyslovil ve vztahu k žalobnímu požadavku na předložení řádných vyúčtování služeb. Zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu, byť vztahující se k nájmu bytu, je ustálena v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby (resp. přeplatku na službách) je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (v této souvislosti odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002). Z toho dovozoval, že v řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem nebytových prostor (prostoru sloužícího podnikání), o nějž jde – podle jeho mínění – i v této věci, je soud povinen zkoumat též věcnou správnost předloženého vyúčtování. Na základě věcně nesprávného vyúčtování totiž nemůže nájemce úspěšně vymáhat po pronajímateli ani případný přeplatek na službách vyplývající z vyúčtování, neboť ten se nestane nikdy splatným. Přitom v zájmu dosažení splatnosti tohoto přeplatku nemá nájemce jinou možnost než podat žalobu na stanovení povinnosti pronajímateli provést (řádné) vyúčtování služeb. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a v