26 Cdo 3545/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3545/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2023 Spisová značka:26 Cdo 3545/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3545.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 120 odst. 1 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:28. 5. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1485/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3545/2022-193 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. D., se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Praha, Nádražní 58/110, proti žalované CEPS a.s., se sídlem Jesenice, Belnická 628, IČO: 25721551, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem Praha, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 236.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 72/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2022, č. j. 25 Co 7/2022-145, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.568,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Oswalda, advokáta se sídlem v Praze, Bílkova 132/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 236.350,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) z titulu náhrady škody (v podobě ušlého zisku), jež mu měla vzniknout tím, že žalovaná předčasně zrušila ubytování pro 12 osob v jeho penzionu P. (dále jen „Penzion“), které si u něj objednala na období od 10. července 2019 do 6. září 2019 (dále jen „rozhodné období“) a za které mu měla uhradit celkem částku 348.000,- Kč (dále jen „smlouva o ubytování“). Tvrdil, že této škodě přes veškerou snahu nemohl zabránit (§ 2330 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. října 2021, č. j. 8 C 72/2020-122, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 2022, č. j. 25 Co 7/2022-145, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše nákladů řízení; jinak ho v tomto výroku a v zamítavém výroku I. potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že smlouvu o ubytování sjednávali zástupci žalované ústní formou nejprve telefonicky s žalobcem a poté dne 21. února 2019 v žalobcově provozovně (v Penzionu) se svědkem Z. P. (provozním restaurace a baru v Penzionu), o němž měli v dobré víře za to, že je k tomuto jednání oprávněn (§ 430 odst. 2 o. z.). Stejně jako soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá žalobci za vzniklou škodu ve smyslu 2330 odst. 2 o. z., neboť od smlouvy o ubytování důvodně odstoupila podle § 2001 ve spojení s § 2002 odst. 1 o. z.; žalobce totiž tuto smlouvu podstatným způsobem porušil tím, že nedodržel sjednanou podmínku ubytování, že každý z pokojů sloužících k ubytování bude mít vlastní sociální zařízení. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není z posléze uvedených příčin přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel v dovolání namítl, že soud prvního stupně, resp. odvolací soud neprovedl některé (v dovolání specifikované) důkazy, které navrhl k prokázání svých tvrzení, aniž by tento svůj postup blíže odůvodnil, resp. že z jednoho z provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění, aniž uvedl, proč považuje daný důkaz za nadbytečný; tím se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe zejména Ústavního soudu pojednávající o tzv. opomenutých důkazech. Dovolací soud však dospěl k závěru, že tomu tak v tomto případě není. Soud v řízení rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2020, sp. zn. 26 Cdo 2080/2020 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. února 2021, sp. zn. III. ÚS 3585/20/; obdobně vyznívají rovněž závěry nálezů Ústavního soudu, na které odkázal dovolatel v dovolání). Jinými slovy řečeno, o „opomenutý důkaz“ jde obecně tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2021, sp. zn. 21 Cdo 904/2021 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. listopadu 2021, sp. zn. IV. ÚS 2988/21/). V posuzované věci dovolatel v podání z 27. dubna 2020 (viz č. l. 24 až 26 spisu) navrhl provedení důkazu doklady o rezervacích učiněných před 4. březnem 2019 a poskytnutých ubytováních v pokojích tzv. hotelového typu v Penzionu na měsíce červenec a srpen 2019 k prokázání tvrzení, že pro rozhodné období byly již dva ze čtyř pokojů tzv. hotelového typu v Penzionu rezervovány pro třetí osoby a že tudíž ani nemohl „z povahy věci“ přislíbit zástupcům žalované, že jim bude ubytování zajištěno výhradně v pokojích tohoto typu. Stejným podáním navrhl provedení důkazu svým účastnickým výslechem, a to k prokázání okolnosti, že až do července 2019 nevěděl o tom, že žalovaná měla zvláštní požadavek na sjednané ubytování v tom smyslu, že bude zajištěno výhradně na pokojích s vlastním příslušenstvím (míněno s vlastním sociálním zařízením). S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem je evidentní, že uvedené důkazy směřovaly k prokázání skutečností, jež v tomto případě nebyly právně významné, neboť se týkaly výhradně toho, o čem měl dovolatel vědomost před uzavřením smlouvy o ubytování a jak to mělo (ryze hypoteticky) ovlivnit jeho jednání se zástupci žalované. V daném případě však obsah uvedené smlouvy sjednávali zástupci žalované naposledy dne 21. února 2019 v Penzionu se svědkem Z. P., a to za situace, v níž jednání jmenovaného svědka zavazuje dovolatele bez ohledu na to, zda k němu byl oprávněn (§ 430 odst. 2 o. z.). I kdyby tedy bylo v řízení prokázáno, že samotný dovolatel se zástupci žalované nesjednal smlouvu o ubytování obsahující ujednání o tom, že každý z pokojů sloužících k ubytování bude mít vlastní sociální zařízení, na právní posouzení věci by to nemělo žádný vliv. Zbývá dodat, že navrhl-li dovolatel svůj účastnický výslech snad i k prokázání okolnosti, že po vzniku sporu s žalovanou v červenci 2019 mu svědek Z. P. k jeho dotazu sdělil, že zástupci žalované nic nenamítali proti tomu, že dva z pokojů, které jim dne 21. února 2019 prezentoval jako pokoje připravené pro sjednané ubytování, měly sdílenou koupelnu, šlo i v tomto směru o důkazní prostředek, jenž měl prokázat tvrzení, jež nebylo pro právní posouzení věci relevantní. Není totiž rozhodné, co jmenovaný svědek sdělil dovolateli stran okolností sjednávání smlouvy o ubytování; podstatné je jen to, jaký obsah závazku v tomto směru skutečně dohodl se zástupci žalované. Se zřetelem k řečenému lze tudíž konstatovat, že shora uvedené důkazy nemají povahu opomenutých důkazů v tom smyslu, že by jejich opomenutí vedlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a zakládalo tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. z důvodu, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, na níž je založeno napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K důkazu doklady o rezervaci a poskytnutí ubytování v pokojích tzv. turistického typu v Penzionu v dob