26 Cdo 3570/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3570/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2025 Spisová značka:26 Cdo 3570/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.3570.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bytové družstvo [ Družstvo ] Smlouva o převodu bytu nebo nebytového prostoru (jednotky) Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 předpisu č. 72/1994 Sb. § 23 odst. 2 předpisu č. 72/1994 Sb. § 24 předpisu č. 72/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3570/2024-134 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce K. F., zastoupeného Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 10, se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Slovinská 597/10, IČO 48030627, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 68/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 4 Cmo 103/2024-93, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce č. 907/4, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží budovy ve XY, č. p. XY, XY, bytového domu stojícího na pozemcích parcela č. XY, parcela č. XY a parcela č. XY v katastrálním území XY, obec XY, se spoluvlastnickým podílem o velikosti 84/2083 na společných částech budovy i k pozemkům, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY a obec XY na LV č. XY, č. XY a č. XY (dále též jen „předmětná bytová jednotka“, „pozemek“ a „dům“). Uvedl, že je členem žalovaného a vlastníkem družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu k předmětné bytové jednotce. Jeho právní předchůdkyně V. V., jakožto bývala členka žalovaného a nájemkyně této bytové jednotky, žalovaného vyzvala k jejímu převodu do svého vlastnictví před rokem 1995, žalovaný s ní ovšem příslušnou smlouvu neuzavřel. Podle žalobcova názoru povinnost žalovaného k převodu předmětné bytové jednotky, nyní již do jeho vlastnictví, stále trvá, neboť byly naplněny předpoklady stanovené zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vlastnictví bytů; dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). O uzavření smlouvy žalovaného žádal třikrát, neúspěšně. 2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 72 Cm 68/2022-62, žalobě vyhověl a nahradil projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce v tam uvedeném znění (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky II a III). 3. Na základě odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 4 Cmo 103/2024-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II) a o náhradě státem placených nákladů řízení (výrok III). 4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž je žalobce členem žalovaného a vlastníkem družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu předmětné bytové jednotky, kterou vlastní žalovaný. Předmětná bytová jednotka je řádně vymezena podle zákona č. 72/1994 Sb. Před žalobcem byla členkou žalovaného a nájemkyní bytové jednotky V. V., která čestně prohlásila, že žalovaného požádala o její převedení do svého vlastnictví do 30. 6. 1995. Tuto žádost podala písemně, kopií již nedisponuje; s ostatními členy žalovaného bydlícími v domě se bavili o tom, že žádost je třeba podat v roce 1995. Neměla informaci, že by některý z členů obdržel od žalovaného jakoukoli reakci. Před podáním žaloby žalobce vyzval žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce. 5. Po právní stránce odvolací soud nejprve předeslal, že občanské právo hmotné je založeno na principu autonomie vůle. Nahrazovat vůli jedné strany rozhodnutím soudu tudíž přichází v úvahu v zásadě pouze tehdy, jestliže strana odmítá uzavřít smlouvu přesto, že se na tom dříve s druhou stranou dohodla, nebo když jí uzavření smlouvy ukládá zákon. U žaloby na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. nejde o situaci, při níž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi stranami (§ 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“). Soud je v tomto řízení návrhy účastníků bezezbytku vázán, nemůže přiznat více, respektive něco jiného, než čeho se domáhají. Svým rozhodnutím má nahradit konkrétní projev vůle směřující k uzavření smlouvy určitého (a ne jiného) obsahu; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014. Poté uvedl, že závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, a ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, na něž odkázal žalobce, se v daném případě neuplatní, neboť v souzené věci nejde o nepřesnou formulaci žalobního petitu, ani o „vypuštění“ části textu navrhované omluvy, nýbrž o nahrazení vůle, kterou žalovaný je či není povinen projevit. Nadto změnou navrhovaného znění smlouvy by soud nenahrazoval toliko vůli žalovaného, ale též žalobce. Dovodil, že byly-li první jednotky v domě převedeny členům družstva před 1. 1. 2014, uplatní se § 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“ či „občanský zákoník“), který je podle tam citované judikatury Nejvyššího soudu zapotřebí vyložit tak, že ve smlouvě o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřené po 1. 1. 2014 se bytová jednotka vzniklá do 31. 12. 2013 vymezí podle dosavadních právních předpisů (tj. zákona č. 72/1994 Sb.), avšak jinak se bude uvedená smlouva řídit ustanoveními občanského zákoníku. Vysvětlil, že žalobcem předložený návrh smlouvy obsahuje obecné náležitosti stanovené občanským zákoníkem a také náležitosti podle § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. tak, aby jimi byl vymezen předmět převodu, coby podstatné náležitosti smlouvy. Upozornil však, že současně se zde nachází celá řada ustanovení, jež podstatnými náležitostmi smlouvy nejsou, resp. povinností, které zákon žalovanému neukládá (např. povinnost deklarovat neexistenci vzájemných finančních nároků z titulu členství v družstvu či z titulu nájemného a služeb spojených s užíváním jednotky, vytvořit potvrzení o existenci a výši dluhů souvisejících se správou budovy, povinnost deklarovat svou připravenost podílet se na správě budovy, nebo povinnost podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí). Přičinil, že z povahy věci je také vyloučeno nahrazovat projev vůle žalovaného s jednostrannými prohlášeními žalobce, jimiž se zavazuje k určitému způsobu nakládání s bytem po převodu vlastnického práva k němu. Uzavřel, že pokud by v řízení o nahrazení projevu vůle obsahové nedostatky návrhu smlouvy napravil, zcela by popřel zásady rozhodování v obdobných věcech vyjádřené v již citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nad rámec řečeného dodal, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nárok žalobce promlčen není. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř., neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014, jenž nesprávně vyložil, a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, a ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007. Namítá, že v případě žalob o nahrazení projevu vůle součástí žalobního žádání (petitu) musí být „text převodní smlouvy“, v daném případě „o bezúplatném převodu … jednotky“. Problém nastává v případě, kdy zde není předchozí, budoucími smluvními stranami shodně projevená vůle, ale zákon bud