26 Cdo 3849/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3849/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2012 Spisová značka:26 Cdo 3849/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3849.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Osobní užívání bytu Dotčené předpisy:§ 25 odst. 1 předpisu č. 41/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3849/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně ASOCIACE POMÁHAJÍCÍ LIDEM S AUTISMEM-APLA-Vysočina o. s., se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, IČ: 26652935, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému B. J., zastoupenému Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 884/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 19 Co 264/2007-324, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. 4 C 884/2000-60, mimo jiné výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný a všichni, kdo s ním bydlí, vyklidil (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt sestávající z kuchyně a dvou pokojů, nacházející se v přízemí domu č. p. 15 na pozemku p. č. 5481/10 v k. ú., obci a okrese Jihlava“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), zamítl rovněž žalobu, aby žalovaný byl povinen vydat původní žalobkyni (obchodní společnosti I.P. CENTRE s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7 – dále jen „původní žalobkyně“) tam specifikované bezdůvodné obohacení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení uvedených účastníků (výrok IX.). K odvolání původní žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. března 2005, č. j. 16 Co 330/2001-116, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ve výrocích III. a IV. (týkajících se žalovaného) a v nákladovém výroku IX. a v tomto rozsahu mu věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 4 C 884/2000-212, připustil (podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř. před novelou“), aby na místo původní žalobkyně vstoupila do řízení jako žalobkyně ASOCIACE POMÁHAJÍCÍ LIDEM S AUTISMEM-APLA-Vysočina o.s., se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7. Následně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 4 C 884/2000-239, mimo jiné výrokem II. zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) v části, v níž se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaného z předmětného bytu, a výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 119.149,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení; výrokem VI. rozhodl o nákladech řízení těchto účastníků. Soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. V rámci výstavby školního statku v Sasově bylo dne 21. dubna 1960 vydáno ve prospěch ředitelství Školního statku Zemědělské střední školy v Jihlavě (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“, resp. „školní statek“) stavební povolení mimo jiné i na stavbu předmětného domu. Dům byl zkolaudován rozhodnutím bývalého Městského národního výboru v Jihlavě ze dne 23. října 1978 a žalobkyně je jeho současnou vlastnicí. Dne 1. listopadu 1981 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně dohodu o odevzdání a převzetí předmětného bytu (dále též jen „dohoda o odevzdání a převzetí bytu“). Na nájemném z bytu hradil měsíčně částku 788,- Kč. Přitom obvyklé měsíční nájemné z předmětného bytu dosahovalo v žalovaném období (tj. ohledně žalovaného v době od července 2000 do září 2000 a od května 2003 do 27. dubna 2006) výše 2.500,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně ve vztahu k uplatněnému nároku z bezdůvodného obohacení především dovodil, že předmětný byt měl charakter bytu vystavěného z vlastních volných prostředků podniku (právního předchůdce žalobkyně). Dále dovodil, že předpokladem platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu vystavěného z vlastních volných prostředků podniku bylo předchozí rozhodnutí o přidělení bytu vydané orgánem k tomu příslušným podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), že žalovaný existenci rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení neprokázal a že dohoda o odevzdání a převzetí bytu je proto absolutně neplatná; proto žalovanému na jejím základě nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu ve smyslu § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák.“), které by se po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. transformovalo na právo nájmu bytu. Dodal, že nájemní právo k předmětnému bytu žalovanému nevzniklo ani v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, neboť neprokázal, že by uzavřel, byť jen konkludentně, nájemní smlouvu s Pozemkovým fondem České republiky, který v uvedeném období předmětný dům spravoval na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Shledal, že za této situace žalovaný užíval předmětný byt bez právního důvodu a že žalobkyně má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše odpovídá rozdílu mezi částkou vynakládanou obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných (srovnatelných) bytů a částkou, kterou žalovaný za užívání předmětného bytu žalobkyni skutečně hradil. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99. Uzavřel, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši není ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. po novele“). K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 19 Co 264/2007-270, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil mimo jiné ve výroku IV. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 119.149,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.); změnil ho rovněž v nákladovém výroku VI. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.). Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem, že předmětný dům byl vystavěn z vlastních volných prostředků podniku. Z provedených důkazů – na rozdíl od soudu prvního stupně – však zjistil, že žalovaný a právní předchůdce žalobkyně uzavřeli dohodu o odevzdání a převzetí bytu na základě předchozího rozhodnutí o přidělení bytu vydaného ředitelem školního statku jako tehdejší organizace hospodařící s tímto bytem. S přihlédnutím k uvedenému dovodil, že žalovanému svědčilo právo osobního užívání bytu na základě platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu a posléze právo nájmu bytu a že „bydlel v bytě stále dle původní smlouvy se školním statkem“. S přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že za této situace žalovaný neměl zákonnou a ani smluvní povinnost platit za užívání bytu v žalovaném období více než skutečně hradil a že se tudíž nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Za této situace změnil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ve vyhovujících výroku IV. tak, že žalobu na vydání tam specifikovaného bezdůvodného obohacení s příslušenstvím zamítl. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 26 Cdo 4619/2008-291, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku II. a v závislých nákladových výrocích (v části výroku III. a ve výroku IV.) a v tomto rozsahu mu věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení. V citovaném (zrušujícím) rozhodnutí Nejvyšší soud především dovodil, že vzhledem k dosud zjištěným skutečnostem není správný (je předčasný) právní názor, že předmětný byt byl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku, a že tudíž neobstojí ani právní závěr (mající základ v uvedeném nesprávném /předčasném/ názoru), že předmětný byt podléhal přidělovací pravomoci orgánu k tomu příslušnému podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. V této souvislosti odvolacímu soudu uložil, aby nejprve zjistil časové rozmezí, v němž skutečně probíhala výstavba předmětnéh