26 Cdo 4140/2016 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4140/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2017 Spisová značka:26 Cdo 4140/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4140.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Nájem bytu Přechod nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 706 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4140/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ Mgr. M. N. a b/ Mgr. L. N., obou P., zastoupených Mgr. Lucií Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 317/5, proti žalované městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Košířích, Plzeňská 247/59, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 213/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 20 Co 238/2015-267, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.Odůvodnění: Žalobci se domáhali určení, že jsou společnými nájemci tam specifikovaného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnili tvrzením, že na ně přešel nájem předmětného bytu, neboť byly naplněny oba předpoklady, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí jejich otce (dřívějšího nájemce bytu), tj. ve znění účinném ke dni 1. června 2008 (dále jen „obč. zák.“). Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 43 C 213/2011-230, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 20 Co 238/2015-267, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu a změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že výše těchto nákladů činí 44.140,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zejména dovodil, že na žalobce nepřešel nájem předmětného bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák., neboť nebyl naplněn jeden z předpokladů tohoto přechodu v podobě neexistence vlastního bytu. Žalobci totiž nabyli děděním po svém otci ke dni jeho úmrtí rovněž (spolu)vlastnické právo k domu v P. (dále jen „dům v N.“), v němž se nacházelo šestadvacet obyvatelných (z celkových sedmadvaceti) bytů různých velikostí, a přestože byly tyto byty ke dni úmrtí jejich otce obsazeny nájemci, měli možnost se v dohledné době ujmout užívání hned několika z nich, neboť byly pronajaty na relativně krátké doby. Vzhledem k tomu žalobcům nesvědčí právo společného nájmu předmětného bytu, přičemž toto právo jim nelze přiznat ani za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neboť na základě korektivu dobrých mravů lze pouze odepřít ochranu (nemravnému) výkonu práva a nikoli založit neexistující (zde nájemní) právo. Dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Předně je zapotřebí zdůraznit, že podle ustálené soudní praxe se přechod nájmu bytu vždy řídí právní úpravou účinnou v době úmrtí nájemce bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 378/2008, uveřejněný pod C 7242 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 1893/09/). Otázku přechodu nájmu bytu proto dovolací soud posuzoval – stejně jako soudy nižších stupňů – podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí otce žalobců (nájemce bytu) a ve znění do 31. října 2011 – dále opět jen „obč. zák.“ (viz rovněž § 3074 odst. 1 větu první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 7/1997 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že slovy „mít vlastní byt” (§ 706 odst. 1 obč. zák.) zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” se přiklonil i v rozsudku z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98/97 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Stejným způsobem se Nejvyšší soud vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt” rovněž v rozsudcích ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34/1999 časopisu Soudní judikatura, a z 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V naposledy citovaném rozhodnutí (na něž odkázaly rovněž soudy nižších stupňů) pak rovněž dovodil, že podmínku „vlastního bytu“ splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. Z odůvodnění téhož rozhodnutí současně vyplývá, že měla-li osoba uplatňující přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. možnost ujmout se užívání bytu ve svém domě v dohledné době (po uplynutí doby, na níž byl sjednán nájem tohoto bytu), není pro závěr o existenci „vlastního bytu“ podstatné, že tak nemohla učinit bezprostředně po smrti nájemce bytu. Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech souzené věci. Dovolatelům lze přisvědčit v názoru, že byť se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.), k jeho nabytí zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že dědicové jsou i v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, případně schválením dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do dědictví, v mezích zákona držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000, uveřejněný na str. 134 v sešitě č. 6/2000 časopisu Ad Notam). Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jejž podle současné právní úpravy nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit) dovodil, že nebyl naplněn předpoklad přechodu nájmu v podobě neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, je totiž zřejmé, že dovolatelé jako dědici mohli již od smrti otce (a nikoli až od pravomocného skončení dědického řízení dne 23. června 2010, jak se mylně domnívali), tj. od 1. června 2008, užívat zděděný dům v Nuslích a tedy i realizovat svoji potřebu bydlení v postupně uvolňovaných bytech v tomto domě. Je přitom nerozhodné, že ze subjektivních důvodů (zde z důvodu sporu o dědické právo, který vyvolala manželka zůstavitele zpochybněním platnosti zůstavitelovi závěti) takovýto právní důvod bydlení nerealizovali (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99). Zbývá dodat, že na uvedeném závěru nemůže v tomto konkrétním případě nic změnit ani zákonné pravidlo, že během dědického řízení mohou dědici s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu (§ 175r odst. 1 o. s. ř.). Zde nelze opom