26 Cdo 418/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 418/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2017 Spisová značka:26 Cdo 418/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.418.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Transformace družstev Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 42/1992Sb. § 17 předpisu č. 42/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 1. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 418/2017-169 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalované LUKA, a.s., se sídlem ve Vysoké Studnici 120, IČO: 00136760, zastoupené JUDr. Alenou Chloupkovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 5053/22, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 104/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. září 2016, č. j. 54 Co 426/2015-140, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. září 2016, č. j. 54 Co 426/2015-140, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. února 2015, č. j. 4 C 104/2009-123, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po částečném zpětvzetí (viz č. l. 37 a 40 spisu) změněné žaloby (viz č. l. 26, 27 a 35 spisu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 500.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu pohledávky, která měla původně náležet M. K. jako podíl na nevyčerpané restituční rezervě vytvořené žalovanou v rámci její transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“, resp. „zákon č. 42/1992 Sb.“). Aktivní věcnou legitimaci k uplatnění uvedené pohledávky odůvodnil tvrzením, že M. K. mu ji postupně převedla smlouvami o postoupení pohledávek z 12. ledna 2009, 25. září 2009 a 9. října 2009 (dále jen „Postupní smlouvy“). Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 4 C 104/2009-123, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu důvodný; současně vyslovil, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. M. K. byla zařazena do registru členů a oprávněných osob ze dne 5. prosince 1992 na základě transformačního projektu žalované (tehdy jednající pod obchodní firmou Jednotné zemědělské družstvo Luka – dále jen „družstvo“) a v souvislosti s transformací družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. jí byl (jako osobě oprávněné podle § 14 písm. a/ i b/ téhož zákona) vypočten základní podíl ve výši 282.736,- Kč, představovaný nároky podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a další majetkový podíl ve výši 85.611,- Kč. Žalovaná takto vypočtené majetkové podíly již vypořádala, a to tak, že zaplatila M. K. částku 70.785,- Kč na základní podíl a částku 40.000,- Kč na další podíl a její dceři B. K., jíž smlouvou ze dne 20. listopadu 2000 (dále jen „smlouva ze dne 20. listopadu 2000“) postoupila „veškeré své pohledávky vzniklé jí z… transformačního projektu vůči… družstvu“, zbývající částku 257.562,- Kč. Poté M. K. uzavřela s žalobcem Postupní smlouvy, jimiž mu převedla své pohledávky vůči žalované ve výši 50.000,- Kč, 300.000,- Kč a 650.000,- Kč s odůvodněním, že jde o pohledávky vzniklé z titulu majetkového podílu na nevyčerpané restituční rezervě původně vytvořené podle § 7 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. Transformační projekt družstva skutečně počítal s vytvořením tzv. rezervy k uspokojení případných dalších restitučních nároků podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb. Tyto nároky pak žalovaná v průběhu let částečně uspokojila a v neuspokojené části jde nyní o nižší částku, než činí aktuální zůstatek restituční rezervy. Na tomto skutkovém základě se soud prvního stupně zabýval především otázkou, zda M. K. vznikl – vedle nároků na základní a další podíl z transformace – rovněž nárok na podíl k nevyčerpané části restituční rezervy. Zde – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08 (dále též jen „Nález“) – konstatoval, že jestliže se o částku vyčíslenou podle § 7 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., určenou k uspokojení případných dalších restitučních nároků, snížilo čisté jmění zemědělského družstva, z něhož se stanovily majetkové podíly, pak došlo-li k ukončení procesu restitucí uspokojením všech nároků, k jejichž pokrytí byla restituční rezerva určena, a zůstala-li zde nevyčerpaná část, měla být rovněž rozdělena mezi oprávněné osoby. Takové použití zůstatku restituční rezervy – i když o něm transformační zákon mlčí – odpovídá jeho povaze a účelu jako zákona plnícího také restituční cíle i v poměru k oprávněným osobám – nečlenům družstva. Uzavřel, že byl-li tedy M. K. vypočten (podle kritérií stanovených v § 17 zákona č. 42/1992 Sb.) další majetkový podíl z čistého jmění družstva, od nějž byla odečtena restituční rezerva, která posléze nebyla (a již ani nebude) zčásti vyčerpána, vznikl jí vůči žalované rovněž nárok na podíl k nespotřebované části této rezervy. Poté se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění žalované pohledávky, tj. nároku na vypořádání uvedeného majetkového podílu. V této souvislosti zejména nepřisvědčil námitce žalované, že dotčená pohledávka nemohla být žalobci platně postoupena, neboť již před uzavřením Postupních smluv ji M. K. převedla na svoji dceru. Podle jeho názoru totiž vůle smluvních stran projevená ve smlouvě ze dne 20. listopadu 2000 nesměřovala k tomu, aby B. K. byla postoupena též matčina pohledávka na vypořádání jejího podílu k nevyčerpané části restituční rezervy. Naopak uvedenou pohledávku M. K. výslovně převedla (Postupními smlouvami) na žalobce, jenž je tak aktivně věcně legitimován k jejímu uplatnění. Proto (mezitímním rozsudkem) rozhodl, že uplatněný nárok žalobce je co do základu po právu, přičemž rozhodnutí o výši tohoto nároku (a o nákladech řízení účastníků) vyhradil konečnému rozsudku. K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze 13. září 2016, č. j. 54 Co 426/2015-140, citovaný (mezitímní) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tak především dovodil, že nebyla-li zcela vyčerpána restituční rezerva, z níž vycházelo družstvo při výpočtu majetkových podílů podle § 17 zákona č. 42/1992 Sb., vznikne osobám oprávněným podle transformačního zákona nárok na rozdělení zůstatku této rezervy. V této souvislosti odkázal – stejně jako soud prvního stupně – na závěry vyjádřené v Nálezu a zdůraznil, že již učiněný výklad Ústavního soudu, vyjádřený v nálezové judikatuře, je pro obecné soudy závazný, byť – jak současně připustil – nikoli absolutně, jelikož s ohledem na oprávnění Ústavního soudu měnit své ústavně právní výklady musí mít i obecné soudy příležitost takové změny ve výjimečných případech navrhnout (zde poukázal na nález Ústavního soudu z 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Podle jeho názoru však o takový výjimečný případ v posuzované věci nejde. Poté se ztotožnil rovněž se závěrem o aktivní věcné legitimaci žalobce k uplatnění žalované pohledávky. K tomuto závěru pouze přičinil, že nárok na rozdělení zůstatku restituční rezervy je zapotřebí považovat za majetkový podíl svého druhu, zákonem výslovně neuvažovaný, odlišný od majetkového podílu podle § 17 zákona č. 42/1992 Sb. Stále však jde o podíl na čistém jmění družstva a tedy v konečném důsledku o majetkový podíl oprávněné osoby podle transformačního zákona. Nárok na jeho vypořádání je tudíž pohledávkou, jíž lze smluvně převádět na třetí osoby, přičemž nabyvatel takovéto pohledávky má pak postavení osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb. i podle transformačního zákona (§ 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Dodal, že způsobilé k postoupení jsou i pohledávky budoucí či sporné. Za této situace mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (které doplnila /včasným/ doplňkem ze dne 19. prosince 2016), jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve z