26 Cdo 42/2001 — Nejvyšší soud

26 Cdo 42/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2003 Spisová značka:26 Cdo 42/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.42.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 126 předpisu č. 40/1964Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 42/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 85/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č. j. 14 Co 354/2000-58, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č. j. 14 Co 354/2000-58, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. dubna 2000, č. j. 12 C 85/98-36, ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. září 2000, č. j. 14 Co 354/2000 - 58, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) ze dne 10. dubna 2000, č. j. 12 C 85/98 - 36, v odvoláním napadeném výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku se zdržet užívání bytu č. 20 v pátém poschodí domu v P. (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“ a „dům“, resp. „předmětný dům“) a bydlení v něm, vyklidit své osobní svršky (kabáty, obleky, šatstvo, prádlo, boty a toaletní potřeby) a vydat žalobkyni klíče od domu a bytu, a ve výroku o nákladech řízení s tím, že jsou splatné k rukám advokáta. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení o vyklizení věcí v něm specifikovaných, zůstal odvoláním nedotčen, a proto nabyl samostatně právní moci. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, mimo jiné že žalovaný je manželem vnučky žalobkyně I. H., nyní S., že rozhodnutím Odboru bytového hospodářství tehdejšího ONV v P. ze dne 2. 7. 1990, č. j. byt sine/90 Sv, bylo zrušeno žalobkyni právo užívat byt č. 11, II. kategorie o velikosti jedné místnosti v přízemí domu čp. 1873 v P. z důvodu obecného zájmu, že v tomto bytě kromě žalobkyně byli k pobytu hlášeni I. H. a J. R. jako její nastávající manžel, že o přidělení předmětného bytu jako bytu náhradního pro žalobkyni rozhodl Obvodní národní výbor v P. rozhodnutím ze dne 2. 7. 1990, č. j. N 289/90 Sv., že dohodu o odevzdání bytu uzavřel dne 3. 7. 1990 Bytový podnik, státní podnik v P. se žalobkyní, že žalobkyně dala v roce 1996 ústní souhlas své vnučce I. H., která v té době byla snoubenkou žalovaného, aby se spolu se žalovaným do jejího bytu na přechodnou dobu nastěhovali a že i přesto, že později svůj souhlas, aby žalovaný v jejím bytě bydlel, odvolala, žalovaný se v bytě spolu s vnučkou žalované a jejich nezletilým dítětem, které se v mezidobí narodilo, stále zdržuje. Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalobkyně se stala výlučnou uživatelkou bytu, který byl přidělen pouze jí jako byt náhradní za její předchozí byt v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), že toto právo užívání se dnem 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., (dále jen „obč. zák.“) ve smyslu § 871 odst. 1 obč. zák. změnilo na nájem bytu, a že se vnučka žalobkyně nestala společnou nájemkyní bytu spolu se žalobkyní. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vnučka žalobkyně i žalovaný mají pouze odvozené právo v bytě bydlet, které je založené souhlasem žalobkyně, a protože žalobkyně svůj souhlas, aby žalovaný v bytě bydlel, odvolala, zdržuje se v něm žalovaný bez právního důvodu. Námitce žalovaného, že požadavek žalobkyně vyjádřený v žalobním petitu je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť zasahuje do jeho rodinněprávních vztahů, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil. Vyslovil názor, že je pouze věcí žalobkyně, komu umožní ve svém bytě bydlet, a pakliže svůj souhlas odvolala, je žalovaný povinen se tomuto stanovisku podrobit. Navíc podle odvolacího soudu aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. lze existující právo pouze odejmout, a nikoli je přiznat. K argumentaci žalovaného, že žalobní petit není vykonatelný, zaujal odvolací soud stanovisko, že tomu tak není, jelikož odpovídá situaci, kdy žalovaný byt žalobkyně užívá neoprávněně, a má jím být zabráněno užívání bytu žalovaným do budoucna. Návrh žalovaného na připuštění dovolání k „posouzení výroku na vyklizení svršků žalovaného a otázky přidělení náhradního bytu žalobkyni na základě nepravdivých údajů“ odvolací soud zamítl s odůvodněním, že otázky, tak jak byly vymezeny, nejsou otázkami právními, ale jsou spíše zaměřeny na hodnocení skutkových zjištění. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „o. s. ř.“), a výslovně v něm uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolatel namítl, že výrok napadeného rozsudku, jímž mu bylo uloženo vyklidit osobní svršky, je nevykonatelný. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) dovolatel zrekapituloval výhrady, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jež odvolací soud nezohlednil), že dokazování nebylo doplněno navrhovanou zprávou majetkového odboru Obvodního úřadu v P. k prokázání okolností, za nichž došlo k přidělení předmětného bytu. Dále při rozhodování mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že manželka dovolatele žila se žalobkyní po řadu let v předchozím bytě o velikosti 0+1, že náhradou za něho byl žalobkyni a manželce dovolatele přidělen předmětný byt, který je podstatně větší a kvalitnější, že o jeho přidělení bylo rozhodnuto jenom proto, že žalobkyně žila i s vnučkou - jeho manželkou a v bytě byla hlášena další osoba jako nastávající manžel vnučky. Dovolatel rovněž poukázal na výpověď samotné žalobkyně, která uvedla, že nebýt soužití s vnučkou, získala by pouze garsonieru. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že chybně posoudil otázku aktivní věcné legitimace v této věci, neboť podle jeho názoru žalobkyni a jeho manželce k předmětnému bytu vzniklo právo společného nájmu. Odvolací soud také podle něho dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že výkon práv žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud podle dovolatele v podstatě převzal právní závěry soudu prvního stupně, který v této souvislosti hodnotil pouze otázku souhlasu se spoluužíváním bytu, a na námitky dovolatele ohledně doby soužití žalobkyně a jeho manželky a ohledně okolností získání předmětného bytu nebral zřetel. Z pohledu dobrých mravů měla být správně posouzena i ta skutečnost, že v případě realizace napadeného rozhodnutí by došlo k ohrožení existence jeho rodiny s malým dítětem, neboť jinou možnost společného bydlení nemají, a že by byl nucen v předmětném bytě zanechat věci ze společného jmění, jež by pak nemohl užívat. Pokládá za nepředstavitelné, aby věci ve společném jmění vyklízel, když je potřebuje jak on tak manželka. Konečně dovolatel výslovně napadá výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení. Dovolacímu soudu navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné. K námitce dovolatele, že žalobou uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mr