26 Cdo 427/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 427/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2024 Spisová značka:26 Cdo 427/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.427.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 427/2024-178 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Sky city event s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Jáchymova 27/4, IČO 07971664, zastoupené JUDr. Mgr. Lukášem Dulíčkem, advokátem se sídlem v Hejnicích 1, proti žalované Bohemia Properties a. s., se sídlem v Praze 9, Teplická 492, IČO 62525204, zastoupené Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1899/112, o zaplacení částky 69 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 430/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 72 Co 232/2023-157, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 69 000 EUR s příslušenstvím (v podobě minimální výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky a úroků z prodlení), a to z titulu nároku na vrácení jistot ujednaných v nájemních smlouvách účastnic z 27. 2. 2019 a z 28. 5. 2019, jejichž předmětem byl nájem prostor sloužících podnikání v budově Hotelu Old Inn, Český Krumlov (dále též jen „hotel“), a účelem provozování obchodu, resp. kuchyně a restaurací. 2. Jako obranu ve sporu žalovaná podáním z 8. 9. 2022 (č. l. 61 až 63 spisu) uplatnila k započtení na žalované plnění své pohledávky za žalobkyní, a to primárně pohledávku na zaplacení „doplatku do původní výše nájemného za užívání kuchyně a restaurací za měsíce červenec 2020 až červen 2021 v částce 108 900 EUR“ (dále jen „pohledávka na doplacení nájemného“). 3. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 6. 2023, č. j. 40 C 430/2021-126, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok II), tlumočném (výrok III) a náhradě nákladů řízení státu (výrok IV). 4. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 72 Co 232/2023-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastnic (výrok II). 5. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (soud dovolací) odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 6. Dovolatelka především zpochybňovala správnost závěru, že žalované neuhradila včas snížené nájemné za užívání hotelové kuchyně a restaurací za listopad a prosinec 2020, a nesplnila tak podmínku, na níž byla vázána dohoda účastnic o snížení nájemného obsažená v dodatku č. 2 k nájemní smlouvě z 28. 5. 2019; v období od července 2020 do června 2021 tudíž měla hradit žalované na nájemném za užívání kuchyně a restaurací původně sjednanou částku 12 000 EUR měsíčně. 7. Odvolací soud přitom založil uvedený závěr na dvou na sobě nezávislých důvodech. Za prvé dovodil, že žalovaná se důvodně dovolala relativní neplatnosti ústní dohody účastnic o zvláštní úpravě splatnosti nájemného za listopad a prosinec 2020 (dále též jen „ústní dohoda účastnic“), jejíž obsah korespondoval s obsahem e-mailové zprávy ředitele hotelu z 5. 11. 2020. Za druhé zaujal názor, že dovolatelka nedodržela ani nově dohodnuté termíny úhrady nájemného za uvedené měsíce, které lze dovodit z obsahu zmíněné e-mailové zprávy. 8. Jen ve vztahu k prvnímu právnímu názoru (o relativní neplatnosti ústní dohody) dovolatelka náležitě vylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání – uvedla, že jde o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu. Druhý právní názor (o nedodržení nově dohodnutých termínů) zpochybňovala námitkami, jimiž brojila proti výkladu obsahu ústní dohody účastnic, jak jej provedl odvolací soud. K této otázce (otázce výkladu smlouvy) však v dovolání schází údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 – 238a o. s. ř.), a jelikož zmíněný údaj je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou otázkou věcně zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 9. Pro úplnost lze jen dodat, že příznivějšího rozhodnutí by se dovolatelce nedostalo, ani pokud by dovolací soud považoval – ve shodě s jejím míněním – výsledek provedeného výkladu ústní dohody účastnic za závěr skutkový. To by totiž nutně znamenalo, že v tomto směru zpochybnila právní posouzení odvolacího soudu prostřednictvím skutkových námitek, a že tak (nepřípustně) uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). 10. Z výše uvedeného vyplývá, že druhý právní názor (o nedodržení nově dohodnutých termínů) musí obstát, a je proto bezpředmětné přezkoumávat správnost prvního právního názoru, neboť na závěr odvolacího soudu, že v období od července 2020 do června 2021 měla dovolatelka hradit žalované na nájemném za užívání hotelové kuchyně a restaurací původně sjednanou částku 12 000 EUR měsíčně, to nemůže mít žádný vliv, a pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 11. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno také na závěru (dovoláním rovněž napadeném), že pohledávka žalované na doplacení nájemného je způsobilá k započtení na žalovanou pohledávku (podle § 1987 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“), neboť jednání žalované v rámci obchodních a smluvních vztahů účastnic v období pandemie nemoci COVID – 19 nevykazovalo znaky (mimo jiné) nepoctivosti ve smyslu § 6 odst. 1 o. z. 12. Podle ustálené judikatury § 6 odst. 1 o. z. představuje generální klauzuli, která obsahuje princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva, jehož se lze dovolat vždy, i když jej konkrétní ustanovení neobsahuje, to znamená i mimo případy výslovně stanovené zákonem. Poctivost představuje standard jednání v právním styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy ostatních zúčastněných osob s tím, že čestné jednání předpokládá zachovávání povinností, jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné. Odchýlení se od příkazu „jednat v právním styku poctivě“ by představovalo rozpor se zákonem, který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k dobrým mravům lze poctivost chápat jako výjimečné pravidlo, které se aplikuje nad jejich rámec s tím, že jde o přísnější požadavek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018). 13. Pro posouzení, zda v poměrech souzené věci lze hodnotit jednání žalované jako nepoctivé, není sama o sobě významná okolnost, že pohledávka, kterou uplatnila k započtení, se týká úhrady (doplatku) nájemného za užívání hotelové kuchyně a restaurací v době uzávěry vyhlášené na území České republiky během pandemie nemoci COVID – 19 (dále jen „uzávěra“). Tam, kde stát chtěl přímo (bez dalšího) zmírnit či vyloučit dopady epidemie SARS CoV-2 (pandemie COVID – 19), tak učinil prostřednictvím speciální právní úpravy, např. zákonem č. 210/2020 Sb. dopadajícím právě na nájem prostor sloužících podnikání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3514/2020). Uvedený zákon nepředpokládal, že by nájemce prostor sloužících podnikání byl po rozhodnou dobu zproštěn povinnosti platit smluvené nájemné; pouze mu umožňoval splnit své v té době splatné pohledávky v dodatečné lhůtě. Toto beneficium mu však poskytoval jen pro účely ochrany před výpovědí pronajím