26 Cdo 442/2010 — Nejvyšší soud

26 Cdo 442/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 6. 2011 Spisová značka:26 Cdo 442/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.442.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobré mravy Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 126 odst. 1 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 8. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 442/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Portorosa s.r.o., se sídlem Praha, Francouzská 836/31, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, proti žalované Ing. arch. L. B., zastoupené JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 5 C 145/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č.j. 14 Co 481/2008-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Jana Jiříčka, advokáta se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 7. 2008, č. j. 5 C 145/2007-50, uložil žalované povinnost vyklidit ,,ateliér v pátém patře, včetně pracovny a pochozí terasy nad tímto ateliérem, vše v domě č.p. 1234 v Praze 3, Ondříčkova 17“ (dále jen „předmětné prostory“ resp. „prostory“ a „předmětný dům“) do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 1. 2009, č. j. 14 Co 481/2008-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal především za zjištěno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že nebytové prostory (ateliér) byly výměrem tehdejšího odboru bytového hospodářství ONV v Praze 3 z 23. 6. 1971 přiděleny E. B. (otci zemřelého manžela žalované), v němž bylo výslovně uvedeno, že nesmí být zneužity k bydlení. Rovněž vzal za prokázáno, že dne 19. 7. 1983 uzavřel Ing. arch. P. B. (zemřelý manžel žalované) s OPBH v Praze 3 „dohodu o užívání bytu“, v níž byly předmětné prostory označeny jako byt (dále jen „dohoda ze dne 19. 7. 1983“), že dohoda ze dne 19. 7. 1983 byla uzavřena na podkladě kolaudačního rozhodnutí odboru výstavby ONV v Praze 3 ze dne 30. 8. 1982 (dále jen „rozhodnutí ze dne 30. 8. 1982“), ve kterém jsou předmětné prostory charakterizovány jako nebytové – pracovna a pochozí terasa nad stávajícím ateliérem, a že v dokladech stavebního úřadu, týkajících se předmětného domu, se nalézá pouze původní plán označený jako „podkroví a půda“, že žalovaná a její zemřelý manžel užívali dlouhodobě předmětné prostory k bydlení, přičemž po smrti manžela v nich dál bydlí žalovaná s dcerou, a že předchozí pronajímatelé jednali s B. jako s nájemci bytu, jejich bydlení v předmětných prostorách akceptovali. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že dohoda ze dne 19. 7. 1983 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni jejího uzavření (tj. ve znění do 31. 12. 1991 /dále jen „obč. zák. před novelou“/), neboť jí nepředcházelo rozhodnutí místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) o přidělení bytu do užívání podle § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou; rozhodnutí ze dne 30. 8. 1982, na které se dohoda ze dne 19. 7. 1983 odvolává, takovýmto rozhodnutím není. Konstatoval, že v dané věci nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 125 odst. 2 „stavebního zákona“, neboť se zachovaly doklady, z nichž bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena; nejde proto o situaci, kdy dostupné doklady nemohly být dohledány. V této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 2. 2008, sp.zn. 16 Co 28/2008, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně sp. zn. 6 C 150/2007 (v němž byla vyřešena předběžná otázka, že předmětné prostory nejsou bytem a že žalované k nim nesvědčí právo nájmu bytu). Podle názoru odvolacího soudu nemohla být nájemní smlouva uzavřena ani konkludentním způsobem (v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994), neboť konkludentní souhlas nelze dovodit pouze z toho, že předchozí vlastníci domu bydlení žalované a jejího zemřelého manžela akceptovali a za užívání předepisovali nájemné jakoby šlo o byt. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že – za situace, kdy žalovaná užívá předmětné prostory bez právního důvodu – nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) zabránit požadavku na její vyklizení a žalobu zamítnout. S přihlédnutím ke zjištěným okolnostem na straně obou účastníků pak s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. – ve shodě se soudem prvního stupně – vázal vyklizovací povinnost žalované na zajištění náhradního bytu, byť neshledal přiléhavým jeho závěr o tom, že žalovaná byla dlouhodobě v dobré víře, že předmětné prostory jsou bytem; požadavku žalované, aby její vyklizovací povinnost byla podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu nevyhověl, neboť nejde o vyklizení bytu, a žalobce by byl ve výkonu svého vlastnického práva neúměrně omezován. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž (aniž zdůvodnila jeho přípustnost a důvodnost odkazem na příslušná zákonná ustanovení ) uvedla, že napadené rozhodnutí je nesprávné a má po právní stránce zásadní význam, a to zejména ohledně otázek: a) jak posoudit stavební určení prostor v nástavbě, resp. vestavbě domu (a to s ohledem na okolnosti, jež uvádí), a b) zda bylo na místě žalobu zamítnout, příp. vázat vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu. V souvislosti s otázkou ad a) namítá, že za situace, kdy pro stavbu nejsou zachovány žádné doklady ve smyslu věty první § 125 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., je pro závěr o jejím stavebním určení nutné zkoumat, k jakému účelu je tato stavba svým stavebně technickým určením vybavena, přičemž soudu prvního stupně vytýká, že se věcí z tohoto hlediska nezabýval. V souvislosti s určením charakteru předmětných prostor vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jí navržené důkazy. Současně vyjadřuje názor, že žaloba měla být zamítnuta již proto, že žalobce neprokázal existenci a stavební určení předmětných prostor, které ani dostatečně nespecifikoval tak, aby byl vyhovující výrok soudu vykonatelný. Dovolatelka v souvislosti s otázkou ad b) namítá, že žaloba na vyklizení předmětných prostor měla být pro rozpor s dobrými mravy zamítnuta, neboť vyhovění žalobě je – s ohledem na mnohaletou dobrou víru, že prostor, kterého se žaloba týká, je bytem a na jejich dlouholeté užívání k bydlení – v rozporu s dobrými mravy. Současně uvádí, že je ovdovělá samoživitelka a nemá spolu s dcerou jinou možnost bydlení. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 3 Cdon 69/96 a sp.zn. 3 Cdon 51/96, která rovněž cituje, a vyjadřuje názor, že závěry v nich obsažené lze rovněž vztáhnout na případy bydlení v ,,prostoru, který je posléze shledán jako nebytový“. Dovolatelka má za to, že za situace, kdy soud neshledal rozpor požadavku na vyklizení s dobrými mravy, měl její vyklizovací povinnost vázat na zajištění přiměřeného náhradního bytu. V této souvislosti poukazuje na ,,ustálené rozhodování soudů“ a vyjadřuje nesouhlas s názorem, že na zajištění přiměřeného náhradního bytu lze vázat jen vyklizení ,,prostoru“ kolaudovaného jako byt. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že citovaná judikatura Nejvyššího soudu se týká skutkově zcela odlišné věci, obsáhle vyvracel dovolací námitky žalované a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm ro