26 Cdo 4981/2015 – Nejvyšší soud

26 Cdo 4981/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. K., P., zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská 1274/8, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Hřivice, se sídlem v Hřivicích 23, IČO: 00121347, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o zaplacení částky 278.605,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 381/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 10 Co 81/2011-353, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 10 Co 81/2011-353, se mění takto: Rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241, se v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba také ohledně částky 69.128,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 69.128,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 145.894,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 45.174,- Kč k rukám JUDr. Milana Jebavého, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská 1274/8, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Lounech na nákladech odvolacího řízení částku 10.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.200,- Kč k rukám JUDr. Milana Jebavého, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská 1274/8, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 422.778,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu majetkového podílu z transformace žalovaného zemědělského družstva. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2005, č. j. 14 C 381/2002-124, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144.173,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.), co do částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 10 Co 800/2005-153, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 144.173,- Kč od 1. ledna 2000 do zaplacení a dále ve výrocích II. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 23. října 2008, č. j. 14 C 381/2002-218, ve znění usnesení ze dne 21. ledna 2009, č. j. 14 C 381/2002-217, byl k odvolání žalobkyně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 144.173,- Kč od 17. července 2005 do 10. srpna 2005 (výrok I.), žalobu ohledně zaplacení částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení a ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 144.173,- Kč od 1. ledna 2000 do 16. července 2005 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném nákladovém výroku tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; jinak ho v napadené části (v zamítavém výroku II.) potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 13. srpna 2014, č. j. 26 Cdo 2440/2014-344, rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241, v zamítavém výroku II. ohledně částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, a v nákladových výrocích, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 10 Co 81/2011-353, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241, v zamítavém výroku II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 209.477,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení a zamítl žalobu co do částky 69.128,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Transformační projekt žalovaného schválený dne 21. listopadu 1992 byl doručen Krajskému soudu v Ústí nad Labem – obchodnímu rejstříku včetně sjetiny oprávněných osob, přičemž majetkový podíl žalobkyně je v něm vyčíslen částkou 422.778,- Kč. Přílohou transformačního projektu je rovněž (další) výpočet jejího majetkového podílu tentokrát stanovený částkou 144.173,- Kč. Žalobkyně nebyla členkou družstva před transformací a nevstoupila ani do transformovaného družstva. Okresní pozemkový úřad Okresního úřadu v Lounech rozhodnutím ze dne 24. září 1992, které nabylo právní moci dne 23. října 1992, schválil dohodu účastníků, podle níž byly žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., v tehdejším znění (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), vydány tam označené nemovitosti v rozsahu jedné ideální poloviny, mimo jiných i stavební parcela č. 10/1 v obci S. zastavená hospodářskými budovami. Žalobkyně doručila žalovanému znalecký posudek z 21. ledna 1993 týkající se náhrady za znehodnocenou nemovitost v k. ú. S. na stavební parcele č. 10/1 a žalovaný na něj reagoval dopisem ze dne 17. února 1993 tak, že „uznává nárok na znehodnocení budov ve výši 209.477,- Kč, takže její majetkový podíl v družstvu se zvyšuje na 422.778,- Kč“. Ohledně výše majetkového podílu žalobkyně tedy byly předloženy dvě listiny, první ze dne 30. listopadu 1992 znějící na částku 144.173,- Kč a druhá datovaná týmž dnem, v níž je majetkový podíl žalobkyně vyčíslen částkou 422.778,- Kč. Rozdíl mezi uvedenými částkami je představován jednak částkou 209.477,- Kč z titulu náhrady za znehodnocenou nemovitost v obci S. a jednak částkou 69.128,- Kč (30 % podle hodnoty ostatního majetku podle § 17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb., v tehdy účinném znění – dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). V průběhu řízení žalovaný zaplatil žalobkyni částku 144.173,- Kč. Na uvedeném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., přičemž náleží do skupiny oprávněných osob podle § 15 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. V důsledku vázanosti právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že dopis žalovaného ze dne 17. února 1993 lze pokládat za uznání dluhu ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak jen ohledně částky 209.477,- Kč za znehodnocené nemovitosti. Konstatoval, že – z důvodů tam rozvedených – není tento nárok promlčen. Proto žalobě co do této částky s příslušenstvím vyhověl a ohledně částky 69.128,- Kč s příslušenstvím (z titulu 30 % podle hodnoty ostatního majetku podle § 17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.) ji zamítl, neboť dospěl k závěru, že této částky se uznávací prohlášení netýká a navíc navýšení transformačního (správně majetkového) podílu za znehodnocené nemovitosti, které mělo za důsledek navýšení podle hodnoty ostatního majetku, nastalo až po schválení transformačního projektu a ukončení transformace. Proti citovanému rozsudku, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 69.128,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. s odůvodněním, že v napadeném výroku závisí rozsudek odvolacího soudu na „vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Poukázala na zrušující rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 13. srpna 2014, č. j. 26 Cdo 2440/2014-344, a zdůraznila, že pokud by dovolací soud měl za to, že uznání dluhu obsažené v dopisu žalovaného ze dne 17. února 1993 se týkalo pouze částky 209.477,- Kč, pak by jistě napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil jen ohledně této částky a nikoli také ohledně částky 69.128,- Kč (z titulu 30 % podle hodnoty ostatního majetku). Vyjádřila přesvědčení, že žalovaný zařadil správně a v souladu s právními předpisy do „transformačního“ podílu částku za znehodnocení nemovitosti a za jejich užívání. Bylo pouze jeho vin