26 Cdo 5304/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 5304/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2009 Spisová značka:26 Cdo 5304/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5304.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 5304/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. B. a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 6 C 1405/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 23 Co 47/2007-84, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 23 Co 47/2007-84, a rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 29. května 2006, č.j. 6 C 1405/2005-24, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Nymburku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č.j. 6 C 1405/2005-24, uložil žalovaným povinnost vyklidit „dům č.p. 68, na st. 103 a st. 103 o výměře 1.080 m2 v katastrálním území S. L.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“) a vyklizené je odevzdat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č.j. 23 Co 47/2007-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že na základě usnesení ze dne 18. 7. 2005, č.j. 37 Ex – 1566/2004-11, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2005 a jímž soudní exekutor udělil žalobci příklep při dražbě nemovitostí v exekučním řízení, se stal žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí, že již předtím 1. žalovaný (jako pronajímatel) uzavřel dne 25. 5. 2003 se 2. žalovanou (jako nájemkyní) nájemní smlouvu, kterou jí pronajal předmětné nemovitosti na dobu do 25. 5. 2023, že k uzavření nájemní smlouvy dala souhlas J. B. – jako druhá spoluvlastnice předmětných nemovitostí, že v exekučním řízení nebylo vydáno rozhodnutí, že nájemní právo ze smlouvy ze dne 25. 5. 2003 nezaniká, ani nebyla žalobci za uvedené právo poskytnuta náhrada.   Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že nebylo-li v exekučním řízení vydáno rozhodnutí, že nájem ze smlouvy ze dne 25. 5. 2003 nezanikl [§ 336a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“], nebo nebyla-li za toto právo poskytnuta vydražiteli (žalobci) náhrada (§ 337g odst. 2 o.s.ř.), zaniklo nájemní právo žalované 2) podle ustanovení § 337h odst. 2 o.s.ř., dnem právní moci rozvrhového usnesení (tj. 9. 8. 2005). Žalovaní tak užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu a tím neoprávněně zasahují do výkonu vlastnického práva žalobce. Soudy proto shledaly předpoklady pro poskytnutí ochrany žalobci podle ustanovení § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Námitku žalovaných, že v předmětných nemovitostech jsou dvě bytové jednotky, z nichž jedna o velikosti 5+1 je k dispozici žalobci, shledaly za nerozhodnou. Dovodily, že žalobce je vlastníkem celé nemovitosti a má právo užívat obě bytové jednotky. Vyklizení předmětných nemovitostí soudy nevázaly na zajištění bytové náhrady a stanovily delší (tříměsíční) lhůtu k jejich vyklizení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jeho důvodností se nezabývali. Soudům vytkli, že nesprávně zhodnotily a posoudily nastalou právní situaci a nevzaly v úvahu nájemní smlouvu ze dne 25. 5. 2003. Namítali, že soudní exekutor zásadně pochybil, když neprovedl řádné šetření před dražbou, nekontaktoval žalovaného 1), ani v nemovitosti žijící nájemkyni za účelem zjištění právních vad. Tímto postupem a porušením povinností soudního exekutora byly nemovitosti vydraženy bez právních vad. Zastávají názor, že za těchto okolností soudy neměly „aplikovat ustanovení § 337g o.s.ř. (správně § 337h odst. 2 o.s.ř.), neboť žalovaní nebyli nikým ve smyslu tohoto ustanovení a předchozích řádně poučeni, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dané Ústavou a Listinou základních práv a svobod“. Rovněž namítali, že žalobce neosvědčil svoji potřebu bydlení v předmětné nemovitosti, neboť je v ní volná bytová jednotka o velkosti 5+1 a žalobce ji odmítá užívat. Žalovaný 1) také upozornil, že na jeho osobu byl Krajským soudem v Praze pod č.j. 40 K 31/2005 prohlášen dne 14. 10. 2005 konkurs a že správce konkursní podstaty měl v každém případě žádat o úhradu nájemního práva, která měla být součástí konkursní podstaty. Dále uváděl, že si úpadek nezpůsobil úmyslně, ani vlastní vinnou a tudíž je na místě ve vztahu k jeho osobě a jeho družce [žalované 2)] přiznat náhradní byt. Navrhli, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a „věc byla vrácena k dalšímu rozhodnutí“. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Napadené rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně) je – mimo jiné – založeno na právním závěru, že nájemní právo žalované 2) zaniklo právní mocí rozvrhového usnesení. Správnost uvedeného právního závěru byla v dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázku zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takovouto otázku jít nemůže. Výklad ustanovení § 337h odst. 2 o.s.ř. je v odborné literatuře (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl, 7. vydání, Praha: C.H. BECK, 2006, strana 1672) ustálen a ani v rozhodovací praxi soudů nečiní žádné těžkosti. Aplikace uvedeného ustanovení tedy nemůže být považována za otázku zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve