26 Cdo 595/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 595/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2021 Spisová značka:26 Cdo 595/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.595.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o výpůjčce Zánik závazku Dotčené předpisy:§ 11 odst. 8 předpisu č. 139/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 9. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 595/2021-437 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ A. F., bytem XY, a b/ J. S., bytem XY, zastoupených Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bartolomějská 291/11, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 546/56, IČO: 65993390, zastoupenému JUDr. Ondřejem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 127/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2020, č. j. 25 Co 195/2020-417, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2020, č. j. 25 Co 195/2020-417, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. června 2020, č. j. 8 C 127/2019-384, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobci (podíloví spoluvlastníci „pozemků parc. XY v katastrálním území XY“ – dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“) se domáhali, aby žalovanému, který je užívá, byla uložena povinnost je vyklidit. Okresní soud v Rakovníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. června 2020, č. j. 8 C 127/2019-384, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 25 Co 195/2020-417, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše nákladů řízení (výrok I.) a potvrdil v zamítavém výroku I. (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Předmětné pozemky žalobci nabyli do podílového spoluvlastnictví (žalobce a/ s podílem o velikosti ideálních 19/20 a žalobce b/ s podílem o velikosti ideální 1/20) jako účastníci řízení o pozemkových úpravách v k. ú. XY, konkrétně pak na podkladě rozhodnutí ze dne 13. prosince 2016, č. j. SPU 595111/2016/Röm, jímž Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj, pobočka Rakovník, schválil návrh dotčených pozemkových úprav, resp. rozhodnutí ze dne 13. prosince 2017, č. j. SPU 022306/2017/Röm (dále též jen „rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 13. prosince 2017“), jímž Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, pobočka Rakovník, rozhodl – s odkazem na ustanovení § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. prosince 2017 (dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“) – o výměně nebo přechodu vlastnických práv, včetně jejich omezení, v k. ú. XY, a to způsobem uvedeným v příloze č. 1, která je nedílnou součástí daného rozhodnutí a která se týkala i předmětných pozemků. Žalovaný užívá pozemky jako dočasné zábory pro stavbu dálnice XY, obchvat (dále jen „stavba dálnice“), kterou realizuje prostřednictvím třetích osob. Právo užívání pozemků dovozuje ze smluv o právu provést stavbu dálnice, jež uzavřel v letech 2010 až 2015 s předchozími vlastníky pozemků (dále jen „Smlouvy“). Obsahem Smluv bylo zejména prohlášení tehdejších vlastníků pozemků, že souhlasí s jejich použitím k trvalému a dočasnému záboru pro přípravu a realizaci stavby dálnice a se vstupem pracovníků žalovaného a zhotovitele na pozemky. Smlouvy obsahovaly rovněž následující ujednání: „Smluvní strany se zavazují uzavřít kupní smlouvu a majetkově vypořádat do data kolaudace Stavby, na základě výzvy ŘSD ČR. Nájemní smlouva bude uzavřena neprodleně po zjištění konkrétního data zahájení Stavby.“. Ohledně nájmu pozemků vedli účastníci korespondenční jednání v období od dubna 2018 do dubna 2019, aniž vyústilo v uzavření nájemní smlouvy. Na tomto skutkovém základě se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní vztahy založené Smlouvami nezanikly rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 13. prosince 2017 podle ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb., jež upravuje zánik některých právních vztahů (k 1. říjnu běžného roku) k pozemkům, kterých se týká rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, vydané na podkladě schváleného návrhu pozemkových úprav. Podle jeho mínění je tomu tak proto, že právní vztahy ze Smluv se svou povahou nejvíce blíží výpůjčce a nejde tu tedy o nájem a ani jiný právní poměr (zatímní bezúplatné užívání nebo časově omezený nájem), uvedený v taxativním výčtu zanikajících právních vztahů, jejž obsahuje citované (kogentní) ustanovení. Současně pokládal za správný rovněž právní názor, že žalobci vstoupili do právních vztahů založených Smlouvami v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť z okolností specifikovaných v rozsudcích obou soudů měli a mohli existenci těchto právních vztahů (závad), váznoucích na pozemcích, zjistit (§ 1107 ve spojení s § 1108 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Za této situace – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že žalovanému do současné doby svědčí právo užívat předmětné pozemky za účelem stanoveným ve Smlouvách a nelze mu tudíž důvodně vytýkat, jak to nesprávně činí žalobci, že pozemky užívá (k dočasnému záboru nezbytnému pro realizaci Stavby) bez právního důvodu. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnili konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a sice otázky, zda podle ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. zanikají pouze nájemní vztahy (a vztahy založené na již „historických“ institutech zatímního bezúplatného užívání a časově omezeného nájmu), nebo veškeré závazkové právní vztahy (obligace), včetně bezúplatných užívacích vztahů (zde vztahů ze Smluv, jež se blíží výpůjčce, jak to formuloval odvolací soud), jejichž předmětem jsou pozemky, kterých se týká rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, vydané na podkladě schváleného návrhu pozemkových úprav. Předně podotkli, že primárním cílem pozemkových úprav je prostorově a funkčně uspořádat pozemky v určeném obvodu tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy (§ 2 zákona č. 139/2002 Sb.), a že integrální součástí tohoto procesu je i zánik dosavadních užívacích vztahů jako nezbytný předpoklad k tomu, aby se nabyvatelé dotčených pozemků mohli stát jejich „plnými vlastníky“ (v této souvislosti odkázali na „nález Ústavního soudu č. 152 z 27. května 1998“ /jde zřejmě o nález Ústavního soudu z 27. května 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, uveřejněný pod č. 152/1998 Sb./). Podle jejich mínění je tedy koncepce pozemkových úprav postavena na principu, že obligační užívací vztahy k pozemkům, které vstupují do pozemkové úpravy, mají zaniknout „jako celek“. Je pak zásadně na nových vlastnících, aby k pozemkům nabytým pozemkovou úpravou následně navázali nové smluvní vztahy (ledaže se již dříve se svými smluvními partnery dohodli pro případ pozemkové úpravy jinak, jak připustil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí vydaném ve věci sp. zn. 2 As 186/2018). Měli za to, že tento princip plně koresponduje též s podstatou pozemkových úprav, které alespoň zčásti mohou nabývat též podobu nucené směny vlastnictví. V rámci takové směny vlastnictví by totiž zajisté nebylo spravedlivé po jejích účastnících požadovat, aby kromě ní samotné navíc ještě strpěli, že do vlastnictví nabudou majetek zatížený obligačními vztahy, které sami nesjednali a ani se jinak nepodíleli na jejich vzniku. Z řečeného pak usuzovali, že v dosahu působnosti právní úpravy obsažené v § 11 odst. 8 větě páté zákona č. 139/2002 Sb. by neměly být – selektivně – ponechány pouze nájemní vztahy (a zatímní bezúplatné užívání, resp. časově omezený nájem), nýbrž by do něj měly být zahrnuty i ostatní obligace, včetně bezúplatných užívacích vztahů. Dodali, že uvedené platí v tomto případě o to více, že smluvní strany podle obsahu Smluv od počátku předpokládaly