26 Cdo 668/2010 — Nejvyšší soud

26 Cdo 668/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 1. 2011 Spisová značka:26 Cdo 668/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.668.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vyklizení nemovitosti Dotčené předpisy:§ 126 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 668/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců a) PhDr. P. W., b) A. W., c) L. Š., zastoupených JUDr. Petrem Oehmem, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalovanému D. P., zastoupenému JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o vyklizení půdních prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 187/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 20 Co 392/2008-124, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Petra Michala, advokáta se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze 3. 4. 2008, č. j. 13 C 187/2005-87, výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku půdní prostor bez účelového využití o výměře 54,30 m2 v 6. nadzemním podlaží, přístupný po schodišti vedoucím z obývacího pokoje bytu č. 15, který se nachází v 5. nadzemním podlaží domu č.p. 319 na pozemku p.č. 254 v P. 1, K. 2 v k.ú S. m. (dále též jen „předmětný prostor“, „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit půdní prostory – podkroví v předmětném domě, a to podestu o výměře 8,29 m2 a prostor věže o výměře 3,65 m2, přístupné po schodišti vedoucím z obývacího pokoje předmětného bytu a dále prostor pod věží o výměře 24,61m2, do něhož se vchází po schůdkách z obývacího pokoje předmětného bytu; dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech státu (výrok III. a IV.). Vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu (manželé W. v rozsahu ideální 1, Ludmila Štěpánková rovněž v rozsahu ideální 1), že rozhodnutím Odboru výstavby ONV Praha 1 ze dne 2. 1. 1974 byl dán Stavebnímu bytovému družstvu zaměstnanců ve stavebnictví souhlas zřídit v předmětném domě bytovou jednotku 3+1 s příslušenstvím o celkové výměře užitné plochy 212,50 m2 (z toho terasa 33 m2) s tím, že pro sušení prádla zůstane nájemníkům prostor o výměře 85 m2, že uvedenému rozhodnutí předcházela smlouva, kterou OPBH jako operativní správce domu povolil Stavebnímu bytovému družstvu občanů č. 14, aby jako stavebník provedlo v půdním prostoru předmětného domu vlastním nákladem vestavbu bytu s výměrou celkem 212,50 m2, že původní členové Stavebního bytového družstva Zahradní město Ing. F. S. a D. S. dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 26. 10. 1999 převedli členská práva a povinnosti k předmětném bytu na žalovaného, že D. S. (v prohlášení, jež žalovaný předložil soudu) uvedla, že se svým manželem Ing. S. užívala předmětný byt ve stejném rozsahu, jak jej užívá žalovaný, že jejímu manželu byl za účelem výstavby bytu dán celý půdní prostor (od podlahy až po střechu), který nebyl nikdy dělen. Dále vzal za prokázáno znaleckým posudkem znalce Ing. J. M., že předmětný byt má 3 pokoje, kuchyň, předsíň, komoru, šatnu, koupelnu s WC, komůrku, 2 terasy, prostor v nárožní věži a prostor pod ní a vnitřní schodiště s podestou z obývacího pokoje, že podesta o výměře 8,29 m2 není samostatnou místností, že je z ní vstup do prostoru věže o výměře 3,65 m2, že prostor pod věží má výměru 24,61 m2 a výšku 1,30 m (z hlediska stavebněprávních předpisů se nejedná o místnost, může sloužit jako úložný prostor), že vzhledem k tomu, že tyto prostory byly budovány současně s předmětným bytem a jsou přístupny pouze z něj, je nutno je považovat za součást bytu, že ze stavební dokumentace (jež je neúplná) nelze zjistit, zda součástí předmětného bytu byl i předmětný prostor nad ložnicemi a koupelnou o výměře 54,30 m2, že však byl zřejmě zbudován současně s výstavbou bytu (nic nenasvědčuje, že byl postaven později), že nelze vyloučit, že k výstavbě bytu mohl být dán celý půdní prostor, že ze stavebního povolení vyplývá, že celková užitná plocha bytu měla mít 212,50 m2, že celková výměra prostor užívaných v současné době činí 266,91 m2, že po odečtení částky 54,30 m2, zůstává obytná plocha 212,61 m2 (což odpovídá téměř ploše bytu podle stavebního povolení). Na tomto skutkovém podkladě dovodil, že půdní prostory přístupné z předmětného bytu, a to podesta, prostor věže a prostor pod ní byly podle původní stavební dokumentace součástí předmětného bytu; je nerozhodné, že v kolaudačním rozhodnutí nebyly tyto prostory vyjmenovány, neboť nebylo nutné, aby v něm byly vyznačeny veškeré prostory náležející k bytu. Žalovaný jako právní nástupce původních nájemců je proto užívá oprávněně a soud prvního stupně proto v této části žalobu zamítl. Ohledně předmětného prostoru o výměře 54,30 m2 uzavřel, že zde není žádný jednoznačný důkaz, že by podle projektové dokumentace k předmětnému bytu náležel, neboť podle ní má mít byt celkem plochu 212,50 m2, což je plocha všech ostatních místností v něm, vyjma právě předmětného prostoru, který do bytu tudíž patřit nemohl. I pokud jej výše uvedené družstvo zbudovalo, neznamená to bez dalšího, že do bytu patří, neboť zde není žádné rozhodnutí stavebního úřadu, kterým by byl k bytu přičleněn a ani z jiného důkazu toto nevyplývá. Nemohlo dojít ani k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, neboť na straně původního nájemce Ing. Soukupa, jež byl účastníkem stavebního řízení, nemohla být dobrá víra, že předmětný prostor k bytu náleží. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, č. j. 20 Co 392/2008-124, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III.) a uložil žalobcům povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Poté, co shledal nedůvodnou námitku žalovaného ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pokud byl byt kolaudován na základě schválené stavební dokumentace v rozsahu celkové užitné plochy 212,50 m2 (přičemž k zásadním změnám a odchylkám stavby od původní stavební dokumentace nedošlo), jedná se v současné době o byt užívaný žalovaným, vyjma předmětného prostoru o výměře 54,30 m2. V tomto rozsahu jej užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené se Stavebním bytovým družstvem Zahradní město, v jehož prospěch bylo zřízeno věcné břemeno k tomuto bytu ustanovením § 28b zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. S ohledem na to, že družstvo jako účastník řízení si muselo být vědomo, že uvedený prostor nebyl součástí bytu, je tudíž na jeho straně vyloučena dobrá víra, tj. základní předpoklad pro možnost vydržení práva věcného břemene ve smyslu § 151o ve spojení s § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. Dále však vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda výkon práva žalobců nezasahuje bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů žalovaného či zda není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti považoval za rozhodující skutečnost, že předmětný prostor je přístupný pouze z předmětného bytu, a že uložená povinnost k vyklizení zasahuje do ústavou chráněných práv žalovaného, přičemž přihlédl i k tomu, že rovněž vlastnické právo žalobců je nedotknutelné a je mu dána ústavní ochrana. Dovodil, že za dané situace je třeba upřednostnit rozumné uspořádání vztahu účastníků s ohledem na to, že jde o významný zásah do práv žalovaného, aniž by žalobci získali odpovídající užitek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze den 10. 11. 2000, č. j. 22 Cdo 740/99). Ve prospěch žalovaného zohlednil skutečnost, že vzniklou situaci nijak nezavinil, že předmětný prostor byl vybudován již při výstavbě bytu a byl při stavebním řízení opomenut a že od té doby je fakticky užíván jako jeho součást. Dále konstatoval, že s ohledem na jeho nepřístupnost a výšku (160 cm) jej žalobci za současného stavebnětechnického stavu ani nemohou účelně využívat, příp. s n