26 Cdo 817/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 817/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2011 Spisová značka:26 Cdo 817/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.817.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bytová náhrada Dobré mravy Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 126 odst. 1 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. § 243b odst. 2 o. s. ř. § 243b odst. 6 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 8. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 817/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Společnosti pro zemědělskou výrobu Ostředek, a.s., IČO: 46355871, se sídlem v Ostředku, zastoupené Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti žalovaným: 1) J. V., 2) D. V. a 3) M. V., zastoupeným JUDr. Slávkou Vieweghovou, advokátkou se sídlem v Sázavě, nám. Voskovce a Wericha 356, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 215/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2008, č. j. 20 Co 212/2008-116, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč k rukám JUDr. Slávky Vieweghové, advokátky se sídlem v Sázavě, nám. Voskovce a Wericha 356, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 28. 6. 2007, č. j. 10 C 215/2006-62, ve znění opravného usnesení z 1. 11. 2007, č. j. 10 C 215/2006-89, uložil žalovaným, aby vyklidili a vyklizený žalobkyni předali do 6-ti měsíců od právní moci tohoto rozsudku byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházející se v prvním patře od schodiště vlevo objektu bydlení č. p. 70 v O., na stavební parcele č. parc. 154 v O., zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro obec a katastrální území O. na listu vlastnictví č. 390 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že původní vlastník předmětného domu Jednotné zemědělské družstvo „9. květen“ O. (dále „Družstvo“) uzavřelo se žalovaným 1) dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro pracovníky družstva 1. 4. 1979 a 25. 8. 1981. Představenstvo Družstva sice sdělilo žalovanému 1) dopisem z 11. 11. 1975, že na své schůzi 2. 10. 1975 projednalo jeho žádost o přidělení bytu v novostavbě Ostředek a zařadilo ho do pořadníku o přidělení bytu, avšak rozhodnutí představenstva o přidělení bytu schválené členskou schůzí družstva podle § 25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, vydáno nebylo. Protože dohodám o odevzdání a převzetí bytu nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu, dospěl soud prvního stupně k závěru (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1983/99), že dohody jsou neplatné podle § 39 občanského zákoníku v tehdejším znění a že právo užívání předmětného bytu žalovanému 1) podle § 154 a 155 občanského zákoníku nevzniklo. Nemohlo se tak ani podle § 871 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) transformovat na právo nájmu bytu. Od roku 1979 žalovaný 1) stejně jako jeho manželka - žalovaná 2) a později i jejich syn žalovaný 3) užívají byt bez právního důvodu. Tím zasahují ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. neoprávněně do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému domu, které nabyla transformací Družstva v roce 1992. Uložil proto žalovaným, aby byt v domě žalobkyně vyklidili ve lhůtě šesti měsíců, kterou shledal přiměřenou k tomu, aby si obstarali jiné bydlení. Vzal v úvahu, že žalovaní v bytě bydlí téměř 30 let, o byt řádně pečují, že žalovaný 3) je jako neslyšící zdravotně postižený, že žalovaný 1) pracuje jako řidič s příjmem 15.000,- až 24.000,-Kč měsíčně, žalovaná 1) jako zdravotní sestra s příjmem 15.000,- až 18.000,- Kč měsíčně a žalovaný 3) pobírá částečný invalidní důchod 3.000,- Kč měsíčně. Vycházel z toho, že bytová náhrada při vyklizení bytu ze zákona žalovaným nepřísluší a že jen ve výjimečných případech by mohla být žalobkyni podle § 3 obč. zák. ochrana jejího vlastnického práva takto omezena. Za takové závažné důvody nepovažoval ani to, že žalovaný 1) pracoval pro Družstvo od roku 1976, že se žalobkyní uzavřel pracovní smlouvu dne 1. 10. 1992 a jeho pracovní poměr trval až do 24. 2. 2003. Téhož dne uzavřeli účastníci dohodu o skončení pracovního poměru, přičemž důvodem byla skutečnost, že žalovanému 1) nebyla vyplacena mzda do 15. dne po uplynutí její splatnosti, „přičemž mzda nebyla žalovanému vyplacena ani za měsíc prosinec 2002, jak bylo soudem zjištěno z okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaný 1) doručil žalobkyni 24. 2. 2003“. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem z 13. 8. 2008, č. j. 20 Co 212/2008-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě k vyklizení tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15ti dnů „po zajištění náhradního bytu, a to o výměře nejméně 65 m2, který může být i v jiné obci nacházející se v působnosti soudního okresu Benešov“, a jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt nacházející se v domě žalobkyně bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal předpoklady k tomu, aby vyklizení bytu žalovanými bylo za použití § 3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění náhradního bytu (přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 901/2006, 26 Cdo 3027/2005, 26 Cdo 1741/2005, 26 Cdo 839/2006 a 20 Cdo 1209/1999). Přihlédl k tomu, že žalobkyně se domáhá vyklizení bytu, který žalovaní užívají bez právního důvodu, výhradně vzhledem k jejímu pochybení, resp. jejího právního předchůdce. Žalovaní užívali byt v dobré víře více jak 30 let, přičemž řádně plnili své povinnosti. Nic na tom nemění, že byt měl být přidělen žalovanému 1) jako podnikový (nyní služební) a že od roku 2003 pro žalobkyni nepracuje, neboť za této situace by se musela domáhat u soudu přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu, přičemž žalovaný 1) by měl ze zákona nárok na bytovou náhradu § 711a odst. 1 písm. b) a § 711 (správně § 712) obč. zák. Současně zohlednil i zdravotní a majetkové poměry žalovaných. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o bytové náhradě, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a to, že vyklizení předmětného bytu žalovanými je třeba vázat na zajištění bytové náhrady. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odvolací soud odkázal, nevyplývá, že by osoba, která užívá nemovitost bez právního důvodu, měla při jejím vyklizení automaticky právo na zajištění bytové náhrady. Soud by podle ní měl zhodnotit, zda lze podle § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít vlastníkovi ochranu jeho vlastnického práva, přičemž je taková aplikace výjimečná. Ustanovení § 126 obč. zák. o ochraně vlastnického práva je třeba vždy vykládat v návaznosti na čl. 11 Listiny, podle něhož nelze vlastníka věci omezovat mimo případy stanovené zákonem, a to ani za pomoci analogie podle § 853 obč. zák. Ústavní soud v nálezu z 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uvedl, že zákon připustil omezení vlastníka jen v případech uvedených v § 711 a 712 obč. zák., která se vážou k nájmu bytu a následně taxativně upravují náhrady oprávněných (obdobně nález ze 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99). Žalovaným nesvědčí právo na jakoukoliv bytovou náhradu, neboť nevyplývá z pozitivní právní úpravy. Otázku dobrých mravů lze v takovém případě zohlednit pouze v souvislosti s určením délky lhůty k vyklizení bytu, jak správně učinil soud prvního stupně. Odvolací soud se nevypořádal s argumentem, že i kdyby žalovaní odvozovali právo užívání bytu z dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených s jejím právních předchůdcem, pak museli vědět, že podle těchto dohod je užívání bytu vázáno na existenci jejich členského, popř. pracovního poměru v družstvu, a že jeho skončením jim právo užívat byt zanikne, aniž jim bude poskytnuta bytová náhrada. Žalobkyně tak nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v případě platné dohody o odevzdání a převzetí bytu, by musela přistou