26 Cdo 995/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 995/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2021 Spisová značka:26 Cdo 995/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.995.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájemné Dotčené předpisy:§ 712a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 8. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 995/2021-301 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Nadace Divoké Husy, se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Šlikova 403/16, IČO: 65996640, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému B. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení částek 266.837,- Kč s příslušenstvím a 284.899,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 832/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 21 Co 269/2020-241, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.874,- Kč k rukám Mgr. Michala Kojana, advokáta se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně (pronajímatelka tam specifikovaného bytu – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se domáhala, aby jí žalovaný (nájemce bytu) zaplatil z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu částku 266.837,- Kč s příslušenstvím za období od ledna 2011 do října 2013 a částku 284.899,- s příslušenstvím za období od listopadu 2013 do prosince 2015. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. května 2020, č. j. 38 C 832/2013-190, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 508.860,- Kč s tam specifikovaným poplatkem a úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 42.876,- Kč s tam specifikovaným poplatkem a úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 21 Co 269/2020-241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“). K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci lze uvést následující. Podle § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), se obsah vzájemných práv a povinností pronajímatele a osoby, jíž po skončení nájmu bytu svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, řídil ustanoveními § 687 – § 699 obč. zák. a přiměřeně § 700 – § 702 odst. 1 obč. zák.; tedy i ustanoveními § 696 - 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Nejvyšší soud pak opakovaně (srov. rozsudky z 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20/2003 časopisu Soudní judikatura, z 3. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003, z 31. května 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný pod C 2792 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) vyjádřil právní názor, podle něhož osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, měla povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídala výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. V soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že nezaplatila-li osoba, jíž svědčil tento právní důvod bydlení, nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, byla povinna ve smyslu ustanovení § 697 obč. zák. zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, jenž byl upraven v § 2 a § 3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Pro úplnost zbývá dodat, že v již citovaném rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že zanikl-li takovýto právní důvod bydlení, šlo již o užívání bytu bez právního důvodu, a osoba byt nadále užívající byla povinna zaplatit (vydat) bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídala ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytvářela na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné). Také v nálezu ze dne 7. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, Ústavní soud dovodil, že ustanovení § 712a občanského zákoníku bylo třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užíval bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídil ustanovením § 712a občanského zákoníku. Po tomto okamžiku vznikal vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by odpovídala výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. V ustálené soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že v době od 1. ledna 2007 nešlo nájemné z bytu zvýšit soudním rozhodnutím, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouštělo ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008). Byl-li uživatel bytu, jemuž svědčilo právo na bydlení ve smyslu § 712a obč. zák., povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru, bylo možné uvedené právní názory vztahující se k otázce zvyšování nájemného z bytu vztáhnout i na právní vztah spravující se režimem § 712a obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 594/2005, či z 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 3467/2009). Uvedené teze se v poměrech posuzované věci prosadí následovně. I kdyby nájem bytu zanikl na základě výpovědi pronajímatele ze dne 25. října 2011 z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ obč. zák., jak je naznačeno v dovolání (proto, že již doručenou výpověď nelze vzít zpět /viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 5029/2016/, a také proto, že řízení o určení neplatnosti této výpovědi bylo zastaveno /viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. srpna 2015, č. j. 7 C 68/2012-213/), byl by dovolatel osobou označenou v ustanovení § 712a obč. zák. Proto by byl povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši sjednaného či postupně zvyšovaného nájemného a nepochybně i úhradu za spotřebované služby související s užíváním bytu, a to včetně příslušenství z dlužných částek. Jestliže je v rozhodné době nezaplatil, lze vyhovující výrok I. rozsudku odvolacího soudu pokládat v konečném důsledku za souladný z výše uvedenou judikaturou, od níž není důvod se odklánět ani v současné době. Přitom z tohoto úhlu pohledu je nerozhodné, zda šlo o nájemné (sjednané či postupně zvyšované) a úhradu za služby či o úhradu za užívání bytu ve výši sjednaného či postupně zvyšovaného nájemného a úhradu za služby; rozhodující je, že za tuto dobu nemohlo jít o bezdůvodné obohacení (navíc ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase). Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolací námitka o absenci poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. Předně je zapotřebí zdůraznit, že by ve skutečnosti šlo o vadu řízení, která není podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Přesto dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle § 118a o.s.ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).