27 Cdo 1259/2023 — Nejvyšší soud

27 Cdo 1259/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 12. 2023 Spisová značka:27 Cdo 1259/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1259.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Bytové družstvo [ Družstvo ] Družstevní podíl [ Družstvo ] Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák. § 230 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 1259/2023-921 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele J. J., zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, PSČ 602 00, za účasti 1) BUDOVATEL, stavebního bytového družstva, se sídlem ve Zlíně, Bratří Jaroňků 4079, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 00048861, a 2) P. B., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Chládkova 1219/3, PSČ 616 00, o určení členství v bytovém družstvu a o uložení povinností zápisu do evidence členů družstva a uzavření nájemní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 (9/1) Cm 371/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2023, č. j. 5 Cmo 213/2018-844, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2022, č. j. 18 (9/1) Cm 371/2010-778, ve znění usnesení ze dne 17. 10. 2022, č. j. 18 (9/1) Cm 371/2010-806, zamítl návrh na určení, že navrhovatel je od 29. 3. 1995 členem BUDOVATEL, stavebního bytového družstva (dále též jen „družstvo“) [výrok I.], zamítl návrh na uložení povinnosti družstvu zapsat navrhovatele do evidence členů družstva (výrok II.), zamítl návrh na uložení povinnosti družstvu uzavřít s navrhovatelem nájemní smlouvu k „družstevnímu bytu 4+1 s příslušenstvím, o velikosti podlahové plochy 87,65 m2, označenému jako jednotka č. 31 v bytovém domě č. p. XY, na parcele st. XY, na LV XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec a katastrální území XY, na LV XY, na adrese XY“ (dále též jen „byt 4+1“) [výrok III.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až IX.). [2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. až IV. a VII. a IX. (první výrok), částečně změnil a částečně potvrdil ve výroku V. (druhý výrok), změnil ve výroku VI. (třetí výrok) a ve výroku VIII. (čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý a šestý výrok). [3] Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První zamítavé usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2004, č. j. 1 Cm 371/2010-243, Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 28. 7. 2015, č. j. 5 Cmo 73/2015-284, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhé zamítavé usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2018, č. j. 1 Cm 371/2010-498, Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 12. 2. 2019, č. j. 5 Cmo 213/2018-533, opětovně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Třetí zamítavé usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1 Cm 371/2010-551, Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 5 Cmo 213/2018-580, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [4] Proti (v záhlaví označenému) usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [5] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož „navrhovatel byl ve smlouvě datované dnem 29. 3. 1995 uveden pouze tzv. ‘na oko‘, … písemné zachycení smlouvy ze dne 29. 3. 1995 … představuje pouze tzv. falsa demonstratio, které je neplatné, resp. nemá právní účinky“, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že: 1) Má-li být určitým právním úkonem, to jest konkrétně právním úkonem předstíraným – učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem) – zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný. Zásadně proto platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní úkon odpovídá vůli účastníků, a dále, že jsou u něj splněny i všechny ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost. 2) Z dikce ustanovení § 41a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vyplývá, že musí být dána totožnost účastníků předstíraného a zastřeného právního úkonu (viz formulace … „odpovídá-li to vůli účastníků“…). Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5662/2017, či ze dne 14. 12. 2021, sen. zn. 27 ICdo 28/2021. [6] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že dne 29. 3. 1995 byly uzavřeny dvě smlouvy o převodu členských práv a povinností. Na základě jedné smlouvy manželé P. „převedli“ na navrhovatele členská práva a povinnosti včetně práva užívání bytu 4+1 (dále též jen „členský podíl“) a na základě druhé smlouvy bývalá manželka navrhovatele, P. B., (dále též jen „P. B.“), „převedla“ na manžele P. členská práva a povinnosti včetně práva užívání družstevního bytu číslo 010 ve XY, o velikosti 2+1 (dále též jen „byt 2+1“). V souvislosti s výše uvedenými smlouvami byla dne 29. 3. 1995 mezi manžely P., navrhovatelem a P. B. uzavřena dohoda o vyrovnání, podle níž měli manželé P. obdržet finanční vyrovnání ve výši 300.000 Kč. Toto vyrovnání uhradil manželům P. navrhovatel z poskytnutého úvěru. Uvedené smlouvy nebyly až do roku 2009 předloženy družstvu. Dne 19. 6. 1995 uzavřeli manželé P. a P. B. „dohodu o výměně bytů“ 4+1 a 2+1, která byla téhož dne předložena družstvu, jež poté jednalo s P. B. jako s členkou družstva a uzavřelo s ní nájemní smlouvu č. 15767 k bytu 4+1. Navrhovatel o uzavření uvedené dohody věděl, neboť „minimálně datum uzavření této dohody … vepsal on sám“. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 26/199 navrhovatel „sám skutkově tvrdil, že ne on, ale právě pouze a jen P. B. je výlučnou členkou družstva“. „Skutečnou vůlí všech účastníků předmětných smluvních vztahů byla výměna bytů, resp. směna spojená s finančním dorovnáním.“ Skutečná vůle stran byla taková, že nabyvatelem předmětného členského podílu má být pouze P. B. [7] V souladu s judikaturními závěry je proto třeba písemné vyhotovení smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 29. 3. 1995 hodnotit jako simulovaný právní úkon, jenž je neplatný, neboť měl zastřít smlouvu o výměně bytů spojenou s finančním vyrovnáním uzavřenou mezi manžely P. a P. B. jako disimulovaný první úkon, který smluvní strany potvrdily písemnou dohodou o výměně bytů ze dne 19. 6. 1995. [8] Dovolatel zpochybňuje rovněž závěry odvolacího soudu, podle nichž „vůlí stran převodních smluv byla směna bytů“ a „nabyvatelem předmětného členského podílu má být P. B.“. K tomu upozorňuje, že soudy dovozená vůle je v rozporu s jejím jazykovým projevem ve smlouvách ze dne 29. 3. 1995. [9] Nejvyšší soud přijal při výkladu § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), následující závěry: 1) Z ustanovení § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). 2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. 3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě p