Nejvyšší soud 27 Cdo 1298/2025 – Určení členství v bytovém družstvu

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, č. j. 49 Cm 33/2024-98, určil, že žalobkyně je členkou žalovaného Bytového družstva Krásný domov (dále též jen „družstvo“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Dovolatel namítá, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že je členkou družstva podle § 80 o. s. ř., neboť se měla v souladu s § 620 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], domáhat „prohlášení rozhodnutí o svém vyloučení z družstva ze neplatné“. Žalobkyně tak podle dovolatele pouze obchází postup upravený v § 620 z. o. k.

Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou k výkladu § 80 o. s. ř., ze které se podává, že:

V poměrech projednávané věci vyšly soudy z toho, že nebyl řádně ukončen vylučovací proces žalobkyně z družstva, neboť členská schůze konaná dne 24. 2. 2018 nerozhodla o námitkách žalobkyně, a proto žalobkyně ani nemohla podat návrh podle § 620 odst. 1 z. o. k. Žalobkyni tak, v případě, kdy s ní družstvo jako se svou členkou nejedná, nezbývalo, než podat žalobu na určení členství podle § 80 o. s. ř.

Odvolací soud proto postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když uzavřel, že „z důvodu nemožnosti podat žalobu na prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné podle § 620 odst. 1 z. o. k. svědčí žalobkyni podle § 80 o. s. ř. právní zájem na podání určovací žaloby“.

Tvrdí-li dovolatel, že členství v družstvu žalobkyni zaniklo „na základě rozhodnutí členské schůze ze dne 24. 2. 2018“, předkládá Nejvyššímu soudu svou skutkovou verzi věci. Oproti jeho tvrzení soudy nižších stupňů shodně uzavřely, že členská schůze konaná dne 24. 2. 2018 o námitkách žalobkyně nerozhodla, toliko „deklarovala právní stav, který zde byl před konáním členské schůze“. K vyloučení žalobkyně z družstva tudíž na této členské schůzi nedošlo.

Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Ve vztahu k. otázkám, „zda právní zástupce, který zastupoval jak žalobkyni, tak J. V., a který byl prokazatelně a opakovaně informován o tom, že členská schůze rozhodla o vzetí výpovědi zpátky pouze za předpokladu, že dojde k úhradě dlužné částky do určitého data, měl za povinnost sdělit tuto skutečnost oběma svým klientům či nikoliv a zda oznámení o rozhodnutí členské schůze a prokazatelně doručené doporučeným dopisem právnímu zástupci člena družstva je možné považovat za doručené členu družstva v souladu se stanovami“, dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání.

Stejně tak dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k námitkám, že se žalobkyně „jako členka družstva nechová“ a že „od roku 2017 nepřispívala na členské příspěvky, nezajímala se a nestarala se o chod družstva a nikdy nepožádala o svou účast na pravidelných schůzích družstva“ a že se „žádný ze soudů nevypořádal s námitkou promlčení, kterou žalovaný v průběhu řízení vznesl”. Dovolací soud se tudíž jimi nemohl zabývat.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatel v úvodu dovolání vymezil předpoklad přípustnosti dovolání obecně též tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které „byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně”. Má-li být dovolání přípustné pro vyřešení otázky hmotného práva, která jsou dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného práva se jedná a jak o ní dovolací soud (rozdílně) rozhodl. Tomuto požadavku dovolatel v dovolání nevyhověl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).