Nejvyšší soud 27 Cdo 155/2026 – Převod nebytové jednotky do vlastnictví žalobců

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 76 Cm 23/2023-553, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci smlouvu o převodu nebytové jednotky (ve znění uvedeném ve výroku), popř. aby soud určil, že žalovaný je povinen předložit jako převodce žalobcům návrh smlouvy o převodu nebytové jednotky v uvedeném znění (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. jej změnil co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Dovolání není přípustné k řešení otázky „právních důsledků vydržení družstevního podílu“, resp. otázky „existence práva nájmu na straně žalobců“, neboť dovoláním napadený rozsudek na řešení této otázky nezávisí (§ 237 o. s. ř.).

Odvolací soud zamítl žalobu, kterou se dovolatelé domáhali nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu nebytové jednotky do svého vlastnictví, jelikož v řízení bylo prokázáno, že ze strany dovolatelů (jakož i jejich „právního předchůdce“) nebyla splněna zákonná podmínka pro převod stanovená § 23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), tj. že by se žalobci (nebo jejich právní předchůdce) svým členským podílem podíleli na financování nebytové jednotky. Tuto úvahu odvolacího soudu však dovolatelé dovoláním nenapadají a dovolacímu přezkumu ji neotevírají.

Řešení dovolateli předkládané otázky („rozsahu práv, jež se stala předmětem nabytí vydržením“) se proto nemůže projevit v poměrech dovolatelů založených napadeným rozhodnutím (vést ke kasaci, případně ke změně, napadeného rozhodnutí).

Z uvedeného je zjevné, že napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení dovolateli vymezené otázky týkající se vázanosti soudu žalobním návrhem v řízení o nahrazení projevu vůle; ani tato není s to založit přípustnost dovolání (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč.).

Konečně namítají-li dovolatelé, že odvolací soud v rozporu s § 205a písm. c) o. s. ř. zatížil řízení vadou spočívající v tom, že opomenul důkazní návrhy dovolatelů učiněné v průběhu odvolacího řízení za účelem zpochybnění věrohodnosti důkazu auditem, na kterém spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, pomíjejí, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží dovolací soud jen, je-li dovolání přípustné; vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze uzavřít, že rozhodnutí uvedenou vadou zjevně netrpí. Tvrdí-li dovolatelé v průběhu odvolacího řízení, že jejich „právní předchůdce“ zaplatil ve prospěch žalovaného náklady na rekonstrukci nebytové jednotky ve výši 369.522 Kč (a nabízí-li k tomuto svému tvrzení další důkazy), domáhají se pouze toho, aby byl skutkový stav zjištěný (mimo jiné) z auditu žalovaného (tj. že „právní předchůdce“ žalovanému tyto náklady nezaplatil) zjištěn jinak. Jejich tvrzení a důkazy k nim označené tudíž nejsou zpochybněním věrohodnosti auditu (tím by byla např. námitka, že audit je falsem), a v řízení koncentrovaném podle § 118b o. s. ř. je může uplatnit toliko do skončení prvního jednání ve věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod číslem 95/2010 Sb. rozh. obč., či ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1977/2023).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).