Nejvyšší soud 27 Cdo 1725/2025 – Určení členství v družstvu a o uložení povinnosti uzavřít nájemní

Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 25. 6. 2019 se žalobce domáhal určení, že je členem žalovaného bytového družstva, a současně uložení povinnosti uzavřít s ním nájemní smlouvu k družstevnímu bytu č. 6 v budově č. p. XY v katastrálním území XY (dále jen „byt č. 6“).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 1 Cm 117/2019-183, určil, že žalobce je členem žalovaného (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal uzavření nájemní smlouvy k bytu č. 6 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce do výroků II. a III. a k odvolání žalovaného do výroků I. a III. rozsudku soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), výrok II. změnil tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu k bytu č. 6 ve znění tam uvedeném (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce mohl smlouvou o převodu členských práv a povinností ze dne 28. 5. 2009 nabýt členská práva a povinnosti k bytu č. 6 (včetně práva na uzavření nájemní smlouvy) od B. K. (dále jen „převodce“) v dovolateli, a to přesto, že převodce již dne 16. 4. 2007 převedl svá členská práva a povinnosti k bytu č. 10 (v témže domě) na třetí osobu, odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:

Jestliže převodci jakožto členu dovolatele svědčila členská práva a povinnosti jak k bytu č. 10, tak i k bytu č. 6, pak po převodu části svých členských práv k bytu č. 10 v roce 2007 mu stále zůstala plnohodnotná členská práva a povinnosti (jak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující se k bytu č. 6, tak i práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru), jež mohl v roce 2009 převést žalobci.

Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2675/2010, přehlíží, že nepřípustné „zdvojení“ členských práv a povinností v něm dovolací soud vztáhl pouze k převodu jednoho z bytů, ke kterým měla tamější dovolatelka členská práva a povinnosti a jenž byl převeden do jejího vlastnictví. Naopak ve vztahu k druhému bytu, jenž do jejího vlastnictví převeden nebyl, bylo její členství v družstvu zachováno jak s právy a povinnostmi vztahujícími se k tomuto bytu, tak i s právy a povinnostmi, které jí příslušely jako každému členu družstva a nepřipínaly se ke konkrétnímu bytu.

Dovolání nečiní přípustným ani posouzení otázky, zda žalobci svědčilo právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu č. 6, neboť i tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s (výše citovanou) ustálenou judikaturou.

Opak neplyne ani z dovolatelem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 920/2004 (jenž byl uveřejněn pod číslem 44/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1147/2005, v nichž dovolací soud řešil zcela odlišnou situaci, týkající se práva tzv. nebydlícího člena bytového družstva na uzavření nájemní smlouvy ke konkrétnímu bytu. V poměrech projednávané věci však žalobce nebyl (a není) tzv. nebydlícím členem, neboť členská práva a povinnosti vážící se k bytu č. 6 nabyl smlouvou o jejich převodu v roce 2009. Skutečnost, že dovolatel pronajímal byt č. 6 po celou dobu jiné osobě (nečlenovi dovolatele), na existenci práva nájmu k bytu č. 6 (svědčícího převodci, resp. žalobci) ničeho nemění.

Odkazy dovolatele na výklad přijatý Nejvyšším soudem ohledně náležitostí smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu v rozsudku ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 1402/99, jakož i v R 31/2012, jsou zcela mimoběžné; napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázky náležitostí této smlouvy.

Dovolání konečně nečiní přípustným ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. V průběhu řízení bylo účastníkům zřejmé, jaká skutková zjištění a jaké právní otázky považuje odvolací soud za významné pro rozhodnutí ve věci (viz i usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2023, č. j. 5 Cmo 40/2023-128, jímž zrušil původní – zamítavý – rozsudek soudu prvního stupně). Dovolatel může být závěrem odvolacího soudu (podle něhož je žaloba důvodná) sice zklamán, ale nikoliv překvapen (k překvapivosti rozhodnutí srovnej např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněných pod číslem 32/2013 a 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sen. zn. 29 ICdo 7/2015, uveřejněného pod číslem 60/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019).

Má-li dovolatel za to, že odvolací soud měl z provedených důkazů učinit odlišná skutková zjištění (totiž že převodce neuhradil dva další členské vklady), brojí (nepřípustně) toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku procesního práva, a aniž vymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání je naplněn.

Jestliže soud respektoval pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3753/2021, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

Lze dodat, že odvolací soud v projednávané věci respektoval pravidla hodnocení provedených důkazů, určená ustanovením § 132 a násl. o. s. ř. (v podrobnostech srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3753/2021, a rozhodnutí v něm citovaná).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).