27 Cdo 1889/2025 — Nejvyšší soud

27 Cdo 1889/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2026 Spisová značka:27 Cdo 1889/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:27.CDO.1889.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Péče řádného hospodáře Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. § 194 odst. 5 obch. zák. § 135 odst. 2 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 1889/2025-441 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. Daniela Ševčíka, Ph.D., se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužnice BAVAX PLUS s. r. o., se sídlem v Brně, Horova 3112/38, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 25582925, proti žalovanému Ing. Borisi Váňovi, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o zaplacení 700.530,78 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 83/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2025, č. j. 8 Cmo 96/2024-403, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 14.023,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 17 Cm 83/2020-274, ve znění usnesení ze dne 18. 10. 2023, č. j. 17 Cm 83/2020-281, a ze dne 2. 10. 2024, č. j. 17 Cm 83/2020-366, uložil žalovanému zaplatit žalobci 700.530,78 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). 2. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 4. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním žalovaného, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou k výkladu § 194 odst. 5 a § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Z té se podává, že: 1/ Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným (jako žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného hospodáře. 2/ Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobce, a nikoliv žalovaný člen orgánu. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, nebo ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 496/2021. 5. V poměrech projednávané věci žalobce tvrdil vznik škody [manko na pokladně společnosti BAVAX PLUS s. r. o. (dále jen „společnost“) ve výši 700.530,78 Kč] a protiprávní jednání žalovaného coby jediného společníka a jednatele společnosti (nezajištění řádného vedení účetnictví). K příčinné souvislosti (tj. k tomu, jakým konkrétním způsobem tvrzené jednání žalovaného vedlo ke vzniku uvedené škody) žalobce neuvádí ničeho. Za této situace nelze závěru odvolacího soudu o zamítnutí žaloby – ve světle shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – ničeho vytknout. 6. K tomu Nejvyšší soud dodává, že na uvedeném nemůže ničeho změnit argumentace dovolatele, podle níž žalovaný coby jediný společník a jednatel společnosti má „objektivní odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku vzniku manka na pokladně“. Názor dovolatele, podle něhož je žalovaný „automaticky“ odpovědný za škodu vzniklou společnosti, postrádá jakýkoli zákonný či z judikatury se podávající podklad. 7. Dovolání pak nečiní přípustným ani dovolatelem zpochybněné závěry odvolacího soudu ohledně posouzení dokumentu „Rozhodnutí o inventarizačním rozdílu“. Dovolatel ve skutečnosti brojí proti samotnému hodnocení důkazů, maje za to, že odvolací soud měl na jeho základě přijmout odlišné skutkové závěry, totiž že žalovaný a společnost se dohodli na úhradě manka ze strany žalovaného. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, však nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). 8. Konečně, dovolání není přípustné ani k řešení otázky „nedostatku informací a důkazů v důsledku nepoctivého a protiprávního jednání žalovaného“, neboť dovolatel jejím prostřednictvím ve skutečnosti opět napadá otázku rozložení břemene tvrzení v projednávané věci, kterou však odvolací soud vyřešil v souladu s (shora uvedenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 9. Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem vytýkané údajné vady řízení (konkrétně překvapivost dovoláním napadeného rozhodnutí a neposkytnutí poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odvolacím soudem). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 10. Nadto lze uzavřít, že řízení uvedenými vadami zjevně netrpí. Zabýval-li se již soud prvního stupně tím, zda jsou v řízení naplněny předpoklady pro přiznání náhrady škody vůči jednateli, mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu o nedostatku jednoho z nich „překvapivým“ jen pro účastníka řízení ochrany svých procesních práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu nepřipraveného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sb. rozh. obč.). Ve vztahu k tvrzené absenci poučení dle § 118a o. s. ř. pak lze uvést, že není-li účastník odvolacímu jednání přítomen, odvolací soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010, nebo ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1371/2021). 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. 12. Náklady žalovaného sestávají z odměny jeho zástupce za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 1. 7. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – jejíž výše podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 11.140 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.433,90 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 14.023,90 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 17. 3. 2026 JUDr. Filip Cileček předseda senátu