27 Cdo 3021/2024 – Nejvyšší soud

27 Cdo 3021/2024-98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce L. H., zastoupeného Mgr. Františkem Honsem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, PSČ 101 00, proti žalované V. Š., zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, o zaplacení 58.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 22 C 75/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 12 Co 327/2023-72, takto: Rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 10. 2023, č. j. 22 C 75/2023-44, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 12 Co 327/2023-72, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Chomutově dne 24. 11. 2022 se žalobce domáhá po žalované zaplacení 58.800 Kč s příslušenstvím, jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání bytové jednotky č. 2, o dispozicích 1+1, velikosti 34,13 m2, nacházející se v 1. nadzemním podlaží domu a sklepních prostor na adrese XY (dále jen „byt“), bez právního důvodu, a to za období 12 kalendářních měsíců (od prosince 2019 do listopadu 2020). 2. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 22 C 75/2023-44, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 3. Vyšel přitom z toho, že: 1/ Dne 7. 12. 2021 byla uzavřena smlouva o převodu podílu v Bytovém družstvu Chomutov – Kyjická, identifikační číslo osoby 27307603 (dále jen „družstvo“), jehož součástí je právo nájmu bytu, a to mezi žalobcem jako nabyvatelem a paní M. Z., narozenou XY (dále jen „M. Z.“), jako převodcem (dále jen „smlouva“). 2/ Podle článku II. odst. 1 smlouvy „převodce převádí do výlučného vlastnictví nabyvatele svůj podíl, tzn. veškerá svá členská práva a povinnosti v družstvu, jejichž součástí je právo nájmu bytu, jakož i veškerá práva a povinnosti, pohledávky i dluhy s podílem či jeho užíváním spojené. Nabyvatel výše definovaný podíl přijímá do svého výlučného vlastnictví a zavazuje se za něj zaplatit kupní cenu“. 3/ Podle článku 38 odst. 2, věty prvé, stanov družstva v případech, kdy je s členstvím v bytovém družstvu spojen nájem družstevního bytu, převádí se nebo přechází na nabyvatele spolu s převodem nebo přechodem družstevního podílu nájem družstevního bytu v rozsahu, v jakém právo nájmu náleželo dosavadnímu členovi. 4/ Žalovaná užívá byt od roku 2015, kdy uzavřela s předchozím členem družstva smlouvu o převodu družstevního podílu ze dne 15. 10. 2015, která však je podle rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 6. 2019, č. j. 10 C 165/2016-193, ve spojení s pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 11 Co 168/2019-236, neplatná. Žalovaná se tak nestala členem družstva a nepřešlo na ni ani právo nájmu bytu. 4. Jelikož se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení za dobu předcházející uzavření smlouvy, kdy byl družstevní podíl ve vlastnictví M. Z., zabýval se soud prvního stupně nejprve aktivní věcnou legitimací žalobce k vedení sporu. 5. Soud prvního stupně uzavřel, že aktivní věcná legitimace žalobci nesvědčí, jelikož na něj nebyla žalovaná pohledávka M. Z. postoupena podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle článku II. odst. 1 smlouvy totiž byly postoupeny toliko pohledávky spojené s užíváním bytu mezi členem družstva a družstvem, nikoli však z titulu bezdůvodného obohacení mezi členem družstva a třetí osobou. Proto soud uzavřel, že v projednávané věci nebylo možné ani výkladem smlouvy dovodit, že na žalobce byla postoupena předmětná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. 6. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, jelikož nebylo prokázáno, že by na něj M. Z. platně postoupila pohledávku za žalovanou. Připustil, že „právní úprava v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob“, obratem však konstatoval, že „z písemného znění smlouvy nelze dovozovat, co zde vůbec uvedeno není, výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo vskutku projeveno.“ Jelikož „smlouva postrádá jakoukoliv individualizaci takové pohledávky vůči třetí osobě, zejména údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění, případně o výši a právní skutečnosti, na níž je založena“, nelze tuto vadu smlouvy „dodatečně zhojit výkladem nebo dalšími důkazy“ (viz odst. 9 a 10 napadeného rozsudku). II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání se pak podává, že dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na otázkách hmotného práva, a sice: 1) určitosti, potažmo platnosti, smlouvy o postoupení pohledávky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu „v intencích posuzovaného případu“ vyřešena, a 2) výkladu právního jednání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. K první dovolací otázce dovolatel namítá, že odvolací soud „klade na určitost postupované pohledávky nepřiměřené formální požadavky“ a poukazuje na zásadu zakotvenou v § 574 o. z., podle něhož je třeba na právní jednání třeba nahlížet jako na platné než jako na neplatné. 10. Prostřednictvím druhé dovolací otázky dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu smlouvy nezohlednil skutečnou vůli smluvních stran, když svůj výklad omezil na znění textu smlouvy. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud smlouvu vyložit tak, že se převádí „jednoduše veškerá práva, která s družstevním podílem a členstvím v družstvu vůči komukoli vznikla, přičemž pohledávkami spojenými s užíváním podílu je nutno rozumět rovněž pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, které vznikly užíváním družstevního podílu, resp. bytové jednotky, jejíž nájem je s družstevním podílem spojen, bez právního důvodu.“ Takový výklad totiž odpovídá jak textu článku II. odst. 1 smlouvy, tak i vůli smluvních stran. 11. Žalovaná se k dovolání vyjádřila dne 9. 10. 2024, přičemž navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 12. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 13. Dovolatelem předestřená otázka určitosti, respektive platnosti, smlouvy o postoupení pohledávky přípustnost dovolání nezakládá, jelikož napadené rozhodnutí na jejím posouzení nespočívá; její řešení se tak nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016). 14. Odvolací soud totiž – ačkoli rekapituloval závěry judikatury Nejvyššího soudu k určitosti smlouvy o postoupení pohledávky podle § 1879 a násl. o. z. – založil svůj právní názor na tom, že „nelze dovodit, že smluvní strany projevily vůli převést i jakékoliv konkrétní pohledávky člena družstva vůči třetí osobě, zde z důvodu bezdůvodného obohacení“ (viz odst. 10 napadeného rozsudku). 15. Napadené rozhodnutí tudíž nespočívá na závěru o neurčitosti, nebo neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dovodil, že smlouvou došlo (platně) k postoupení pohledávek spojených s užíváním bytu mezi členem družstva a družstvem, nikoli však pohledávky, která je předmětem tohoto řízení. Na základě výkladu obsahu právního jednání (smlouvy) tak odvolací soud uzavřel, že předmětem postoupení podle smlouvy nebyla žalovaná pohledávka. 16. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení druhé dovolatelem formulované otázky výkladu právního jednání (smlouvy o postoupení pohledávky), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 17. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. 18. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. 19. Podle § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co p