27 Cdo 3304/2023 – Nejvyšší soud

27 Cdo 3304/2023-276 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky HOTELES TURISTICOS UNIDOS S. A., se sídlem v Barceloně, Princessa 58, Španělské království, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, za účasti 1) Barryho Lev Eisenberga, bytem v New Yorku, Livingston Ave 4680, Bronx, Spojené státy americké, zastoupeného Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, PSČ 110 00, 2) Tamarind s. r. o., se sídlem v Praze 1, Vladislavova 52/19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26758997, a 3) New Square Associates s. r. o., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 466/22, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 27173500, o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 77/2017, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 7 Cmo 104/2023-243, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 7 Cmo 104/2023-243, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 74 Cm 77/2017-233, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2020, č. j. 74 Cm 77/2017-147, zamítl návrh na vyloučení Barryho Lev Eisenberga z výkonu funkce člena statutárního orgánu společnosti Tamarind s. r. o. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Navrhovatelka podala dne 11. 3. 2020 proti výše uvedenému usnesení odvolání. [3] Městský soud v Praze vyzval navrhovatelku usnesením ze dne 16. 3. 2020, č. j. 74 Cm 77/2017-162, doručeným navrhovatelce (do datové schránky advokáta) dne 18. 3. 2020, k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč za podané odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy a poučil ji o následcích jeho nezaplacení. [4] Navrhovatelka soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila. Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 74 Cm 77/2017-163, zastavil odvolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [5] Proti posledně označenému usnesení podala navrhovatelka dne 11. 5. 2020 odvolání a požádala o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání z důvodů spojených s mimořádnými opatřeními přijatými v souvislosti s šířením onemocnění SARS CoV-2. Téhož dne rovněž uhradila předmětný soudní poplatek. [6] Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2020, č. j. 74 Cm 77/2017-171, zamítl „návrh na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání“ (výrok I.) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok II.); výrok II. byl později k odvolání navrhovatelky zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 Cmo 204/2020-198. [7] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2021, č. j. 7 Cmo 269/2020-203, rozhodl o odvolání navrhovatelky podaném dne 11. 5. 2020 proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 74 Cm 77/2017-163 tak, že napadené rozhodnutí potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [8] K dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 8. 2022, č. j. 27 Cdo 2076/2021-228, zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 269/2020-203 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 74 Cm 77/2017-163 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, uzavíraje, že ustanovení § 2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „lex COVID“), je třeba vztáhnout per analogiam i na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku určenou ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. [9] Městský soud v Praze návrh navrhovatelky na prominutí zmeškání lhůty opětovně posoudil a usnesením ze dne 18. 1. 2023, č. j. 74 Cm 77/2017-233, jej zamítl, uzavíraje, že důvody, jimiž navrhovatelka podložila svůj návrh, spočívající v omezeném chodu advokátní kanceláře, s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu pro prominutí zmeškání lhůty nedostačují. [10] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky usnesením ze dne 16. 5. 2023, č. j. 7 Cmo 104/2023-243, rozhodnutí soudu prvního stupně uvedené v předchozím odstavci potvrdil, ztotožniv se se závěry v něm přijatými. II. Dovolání [11] Proti naposledy uvedenému usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k zodpovězení otázky posuzování omluvitelného důvodu ve smyslu § 2 lex COVID v judikatuře Nejvyššího soudu dle dovolatelky dosud neřešené, respektive při jejímž posouzení se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od (jí citované) ustálené judikatury Nejvyššího soudu. [12] Jakkoliv dovolatelka souhlasí s tím, že obecně personální či organizační omezení chodu advokátní kanceláře není omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty podle § 2 lex COVID, odvolací soud uvedený závěr aplikoval na projednávanou věc paušálně, aniž by posuzoval konkrétní okolnosti, které dovolatelka předestřela a které jí podle jejího přesvědčení podstatně ztížily učinit procesní úkon (zaplacení soudního poplatku) ve smyslu posledně označeného ustanovení. [13] Názor odvolacího soudu tak dle dovolatelky v důsledku nekoresponduje ani se závěry přijatými Nejvyšším soudem např. v usneseních ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, či ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, z nichž se mimo jiné podává, že nalézací soudy musí pro účely možné aplikace § 2 lex COVID vždy zohlednit konkrétní okolnosti projednávané věci. [14] Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání [15] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. [16] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení v něm otevřené otázky, zda okolnosti předestřené dovolatelkou v projednávané věci představují omluvitelný důvod, pro který je namístě jí podle § 2 lex COVID prominout zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání [17] Ustanovení § 2 lex COVID určuje: 1) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle § 58 občanského soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje. 2) O prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud, který je příslušný k projednání zmeškaného úkonu a rozhodnutí o něm, s výjimkou opravných prostředků, kde o prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud prvního stupně. 3) Návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řízení z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle věty první však neskončí dříve než 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového stavu. 4) Zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a o zrušení rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud žalovaný proti rozsudku pro uznání podal i odvolání a návrhu podle věty první bylo pravomocně vyhověno, k odvolání se nepřihlíží. [18] Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. [19] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 2 lex COVID se (mimo jiné) podává, že: 1) Úmyslem zákonodárce bylo umožnit prominout zmeškání i těch lhůt, u nichž to podle obecné úpravy (za „normálního“ stavu) není možné, jestliže jejich zmeškání bylo způsobeno mimořádným opatřením při epidemii, jež účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo učinit úkon včas (ve lhůtě). Úprava přitom cílí na lhůty, jejichž zmeškání má pro účastníka řízení „fatální“ důsledky (neúspěch ve sporu, zastavení řízení, ztrátu možnosti přezkumu rozhodnutí vyšším soud