27 Cdo 540/2025 — Nejvyšší soud

27 Cdo 540/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 10. 2025 Spisová značka:27 Cdo 540/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:27.CDO.540.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Lidská práva Dotčené předpisy:§ 2 písm. l) předpisu č. 37/2021 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 540/2025-60 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci evidující osoby ČSAD INGSPED Praha a. s., se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 25091786, zastoupené Mgr. Janem Martynkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, o nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 209/2023, o dovolání ČSAD INGSPED Praha a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 2024, č. j. 7 Cmo 205/2024-30, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 30. 12. 2024, č. j. 7 Cmo 205/2024- 30, se mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2024, č. j. 71 Cm 209/2023-16, se mění tak, že se řízení zastavuje. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2024, č. j. 71 Cm 209/2023-16, rozhodl o nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů u evidující osoby (dále též jen „společnost“ nebo „evidující osoba“), spočívající v tom, že v evidenci skutečných majitelů nejsou zapsány žádné údaje. Jako den vzniku nesrovnalosti uvedl 1. 6. 2021. 2. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: 1) Usnesením ze dne 2. 6. 2023, č. j. B 4430/RD29/MSPH, Fj 211106/2023/MSPH, vyzval Městský soud v Praze evidující osobu k odstranění nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení tak, že podá návrh na zápis skutečného majitele do evidence skutečných majitelů. 2) Usnesení bylo doručeno evidující osobě do datové schránky dne 5. 6. 2023. Evidující osoba však nesrovnalost v určené lhůtě neodstranila. 3) Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 16. 8. 2023, č. j. 71 Cm 209/2023-3, zahájil řízení o nesrovnalosti a opětovně uložil evidující osobě, aby odstranila nesrovnalost v evidenci skutečných majitelů spočívající v tom, že v této evidenci není uveden žádný údaj, a to ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení. 4) Z výpisu platných údajů z evidence skutečných majitelů pro evidující osobu aktuálního ke dni rozhodnutí vyplývá, že evidující osoba nemá zapsaného skutečného majitele. 3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně uzavřel, že „nesrovnalost ve smyslu § 2 písm. l) zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále též jen ‚ZESM‘), je dána a odstraněna nebyla“. Jako den vzniku nesrovnalosti stanovil soud den nabytí účinnosti zákona o evidenci skutečných majitelů, tj. 1. 6. 2021. 4. Soud si byl vědom rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) ze dne 22. 11. 2022, ve spojených věcech C-37/20, WM a Luxembourg Business Registers, a C-601/20, Sovim SA a Luxembourg Business Registers (dále též jen „rozsudek ve věcech WM a Sovim“), ve kterém SDEU rozhodl, že článek 1 bodu 15 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843, ze dne 30. 5. 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849, o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU (dále též jen „změnová AML směrnice“), je neplatný v rozsahu, v němž byl tímto ustanovením změněn článek 30 odst. 5 první pododstavec písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849, ze dne 20. 5. 2015, o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (dále též jen „AML směrnice“), v tom smyslu, že v souladu s jeho pozměněným zněním musí členské státy zajistit, aby informace o skutečných majitelích společností a jiných právnických osob zapsaných v rejstříku na jejich území byly vždy k dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti. 5. Podle názoru soudu prvního stupně však Soudní dvůr rozsudkem ve věcech WM a Sovim zasáhl pouze do práva Evropské unie (dále též jen „EU“). Nadto uvedl, že směrnice jako pramen práva musí být na rozdíl od nařízení transponovány do právních řádů jednotlivých členských států, přičemž zákon o evidenci skutečných majitelů je implementací AML směrnice a změnové AML směrnice. Uvedeným rozsudkem SDEU tak „nedošlo ke změně české právní úpravy“. 6. Primárním požadavkem obou uvedených směrnic je povinnost členských států „získat a mít adekvátní, přesné a aktuální informace a tyto informace uchovávat“. V souladu se směrnicemi využil zákonodárce možnosti „omezení rozsahu informací poskytovaných široké veřejnosti“ a evidenci skutečných majitelů učinil veřejnou jen částečně. 7. Jelikož podle názoru soudu není přístup veřejnosti k evidovaným informacím neomezený a za splnění podmínek vymezených v § 32 ZESM může evidující osoba požádat o znepřístupnění zapsaných údajů, nedochází zápisem do evidence skutečných majitelů k zásahu do práva na soukromý život a do práva na ochranu osobních údajů podle článků 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále též jen „Listina základních práv EU“). 8. Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. 9. Odvolací soud uzavřel, že z výpisu platných údajů z evidence skutečných majitelů pro evidující osobu aktuálního ke dni rozhodnutí odvolacího soudu stále vyplývá, že evidující osoba nemá zapsaného skutečného majitele. Evidující osoba tudíž nesplnila svoji zákonnou povinnost a nesrovnalost v zápisu podle § 2 písm. l) ZESM stále existuje. 10. Podle odvolacího soudu Soudní dvůr rozsudkem ve věcech WM a Sovim zasáhl „pouze do změnové AML směrnice, nikoli do navazujících národních úprav“. Přijetím zákona o evidenci skutečných majitelů splnila Česká republika povinnost uloženou změnovou AML směrnicí a „současná právní úprava ZESM je tudíž platná a účinná“. II. Dovolání 11. Proti usnesení odvolacího soudu podala evidující osoba dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena. 12. Jde o otázku, zda může být za nesrovnalost ve smyslu § 2 písm. l) ZESM, a tedy za porušení ZESM, považován případ, kdy evidující osoba nevyhoví výzvě soudu k odstranění nesrovnalosti učiněné podle § 43 ZESM, neboť vyhověním požadavku na zápis skutečného majitele (skutečných majitelů) do evidence skutečných majitelů by za právní situace nastolené rozsudkem ve věcech WM a Sovim bylo zcela jednoznačně a prokazatelně zasaženo do práva skutečného majitele (skutečných majitelů) dovolatelky na soukromý život zakotveného v článku 7 Listiny základních práv EU a do práva na ochranu osobních údajů zakotveného v článku 8 Listiny základních práv EU. 13. Dovolatelka se sice ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož Soudní dvůr rozsudkem ve věcech WM a Sovim zasáhl „toliko“ do změnové AML směrnice, avšak závěry formulované v tomto rozsudku „zcela nesporně mají na povinnost zapsat údaje o skutečném majiteli do evidence zásadní vliv“. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval závěry formulované Soudním dvorem v uvedeném rozsudku a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora (k přípustnosti dovolání srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19). 14. Neomezená přístupnost zapisovaných údajů o skutečném majiteli široké veřejnosti představuje podle dovolatelky ve světle závěrů Soudního dvora formulovaných v rozsudku ve věcech WM a Sovim závažný zásah do základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny základních práv EU. Tento zásah není ani omezený na to, co je nezbytně nutné, ani přiměřený sledovanému cíli. 15. Dovolatelka považuje závěry odvolacího soudu za „nesprávné a zcela formalistické“, neboť závěry přijaté Soudním dvorem v rozsudku ve věcech WM a Sovim mají zásadní vliv na povinnost evidujících osob zapsat údaje o svém skutečném majiteli do evidence skutečných majitelů. Dovolatelka nijak nerozporuje to, že zákon o evidenci skutečných majitelů je výsledkem transpozice AML směrnice a změnové AML směrnice, zákonodárce však nijak nezohlednil jejich změnu v důsledku citovaného rozsudku Soudního dvora. Z tohoto důvodu je tudíž nezbytné vycházet přímo z