27 Cdo 5507/2017 – Nejvyšší soud

27 Cdo 5507/2017-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně DIRICKX BOHEMIA spol. s r. o., se sídlem v Havlíčkově Brodě, U Panských 1447, PSČ 580 01, identifikační číslo osoby 49810090, zastoupené JUDr. Thu Nga Haškovcovou, Ph.D., MBA, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 838/9, PSČ 110 00, proti žalovanému M. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vítem Bavorem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, PSČ 110 00, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 4/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 32 Co 256/2017-81, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 32 Co 256/2017-81, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, a to jako pohledávky za společností M. (identifikační číslo osoby XY) [dále jen „společnost“], za jejíž dluhy má žalovaný ručit jako společník společnosti, který v plném rozsahu nesplnil svoji vkladovou povinnost. [2] Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 5 C 4/2017-55, zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [3] Vyšel přitom z toho, že: 1) Společnost byla do obchodního rejstříku zapsána 22. 3. 2012. 2) Základní kapitál společnosti činí 200.000 Kč. 3) Žalovaný je společníkem společnosti od jejího vzniku. 4) Okresní soud Praha-západ uložil společnosti platebním rozkazem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 5 C 109/2016-13, aby J. H. (dále jen „první věřitel“) zaplatila 612.000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení (dále jen „první platební rozkaz“); první platební rozkaz nabyl právní moci 7. 5. 2016. 5) Okresní soud Praha-západ uložil společnosti elektronickým platebním rozkazem ze dne 24. 5. 2016, č. j. EPR 73262/2016-6, aby žalobkyni zaplatila 338.555 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení (dále jen „druhý platební rozkaz“); druhý platební rozkaz nabyl právní moci 15. 6. 2016. 6) V obchodním rejstříku byl žalovaný od 2. 6. 2016 zapsán jako jediný společník společnosti s podílem, na nějž připadá vklad ve výši 200.000 Kč (dále jen „vklad žalovaného“), který byl splacen z 50 %. 7) První věřitel vyzval žalovaného výzvou datovanou 28. 6. 2016, aby na dluh společnosti, o němž bylo rozhodnuto prvním platebním rozkazem, uhradil 100.000 Kč, a to jako společník společnosti, který ručí za její dluhy do výše, v níž nesplnil svoji vkladovou povinnost. 8) Podle potvrzení prvního věřitele, jež bylo datováno 30. 6. 2016, žalovaný prvnímu věřiteli uhradil 100.000 Kč. 9) Žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou datovanou 27. 7. 2016, aby na dluh společnosti, o němž bylo rozhodnuto druhým platebním rozkazem, uhradil 100.000 Kč, a to – podobně jako v případě prvního věřitele – s tím, že žalovaný ručí za dluhy společnosti do výše, v níž nesplnil svoji vkladovou povinnost (dále jen „výzva žalobkyně“). 10) Dne 10. 10. 2016 bylo do obchodního rejstříku zapsáno, že vklad žalovaného byl splacen ze 70 %. 11) Usnesením ze dne 13. 10. 2016, č. j. KSPH 71 INS XY, Krajský soudu v Praze – mimo jiné – zjistil úpadek společnosti (výrok I.) a prohlásil konkurs na její majetek (výrok II.). 12) Dne 22. 3. 2017 bylo do obchodního rejstříku zapsáno, že vklad žalovaného byl zcela splacen. 13) Přes výzvu žalobkyně [viz 9)] jí žalovaný požadované plnění neposkytl. [4] Soud prvního stupně nejprve uvedl, že zápis údaje o rozsahu splnění vkladové povinnosti společníka společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku má konstitutivní povahu (k čemuž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 323/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 748/2003). Zda „žalovaný plnil jinému věřiteli rovněž z titulu ručení, není podstatné, neboť jediný určující údaj je ten, který byl ke dni výzvy žalobce zapsán v obchodním rejstříku.“ [5] V projednávané věci však podle názoru soudu prvního stupně nelze pominout zápis do obchodního rejstříku, který byl proveden 22. 3. 2017 a podle něhož byl vklad žalovaného k tomuto datu zcela splacen. Splatil-li totiž žalovaný svůj vklad před tím, než bylo o uplatněném nároku meritorně rozhodnuto, je na místě žalobu zamítnout, neboť je třeba vycházet ze stavu, který tu je v době vyhlášení rozsudku (k tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 281/2000). [6] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 32 Co 256/2017-81, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 100.000 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), jakož i o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). [7] Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v tom, že pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně není právně významné, zda žalovaný poskytl jako společník společnosti (k úhradě dluhu společnosti, o němž bylo rozhodnuto prvním platebním rozkazem) plnění prvnímu věřiteli. Přitom s odkazem na princip materiální publicity uvedl, že se „žalovaný de facto nemohl zprostit zákonné povinnosti ručení (…) námitkou dřívějšího plnění jinému věřiteli.“ [8] Za nesprávný však odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně, podle kterého je na místě žalobu zamítnout s tím, že žalovaný zcela splatil svůj vklad před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu je rozhodující, že § 132 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z. o. k.“), výslovně stanoví, že společník společnosti s ručením omezeným ručí za její dluhy do výše, v jaké nesplnil vkladovou povinnost podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy byl věřitelem vyzván k plnění. Proto nelze vycházet z toho, že je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (k čemuž odvolací soud okázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný pod číslem 14/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 14/1975“). [9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu dovolání) otázek, zda: 1) soud může společníkovi společnosti s ručením omezeným uložit povinnost poskytnout věřiteli společnosti peněžité plnění z titulu ručení podle § 132 odst. 1 z. o. k. i poté, kdy bylo zapsáno splacení (dříve nesplacených) vkladů do obchodního rejstříku, a 2) společníci společnosti s ručením omezeným ručí za dluhy společnosti i poté, kdy již z titulu ručení podle § 132 odst. 1 z. o. k. poskytli jinému věřiteli plnění ve výši, v jaké nesplnili svoji vkladovou povinnost. [10] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. [11] Při posouzení první z výše formulovaných otázek se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 281/2000, a usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 29 Odo 629/2003. Těmito rozhodnutími byla otázka, zda lze v soudním řízení společníkovi společnosti s ručením omezeným uložit povinnost poskytnout věřiteli společnosti peněžité plnění, byly-li (dříve nesplacené) vklady společníků zcela splaceny před vyhlášením rozsudku, výslovně vyřešena opačně. [12] Dovolatel odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 90/2012 Sb. (sněmovní tisk číslo 363, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013, s. 218) [dále jen „návrh zákona o obchodních korporacích“], podle které zůstává pojetí společnosti s ručením omezeným, její odpovědnosti za porušení povinností a ručení společníků nezměněno. Z toho dovozuje, že se závěry judikatury Nejvyššího soudu přijaté v poměrech zákona č. 531/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), prosadí i po 1. 1. 2014, tedy v poměrech zákona o obchodních korporacích. [13] Ke druhé z výše formulovaných otázek dovolatel uvádí, že závěry soudů nižších stupňů, podle nichž společník společnosti s ručením ručí za dluhy společnosti i poté, kdy věřitelům společnosti poskytl plnění ve výši, v jaké nesplnil svoji vkladovou povinnost, jsou neudržitelné. Vedou totiž k tomu, že činí ručitelský závazek společníka n