Nejvyšší soud 27 Cdo 612/2026 – Vyloučení členů statutárního orgánu z výkonu funkce

Návrhem doručeným Městskému soudu v Praze dne 19. 2. 2018 se navrhovatel domáhá vyloučení Soni Rajtarové (dále jen „S. R.“) a Jozefa Macháčka (dále jen „J. M.“) z výkonu funkce členů statutárního orgánu společnosti KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s. (dále jen „společnost“).

Usnesením ze dne 12. 10. 2018, č. j. 73 Cm 17/2018-15, soud – mimo jiné – přibral do řízení S. R., J. M., ALUTHERM CZ s. r. o. a SD FEROTECH s. r. o.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2024, č. j. 73 Cm 17/2018-327, zamítl návrh na vyloučení S. R. z funkce člena statutárního orgánu (výrok I.), zamítl návrh na vyloučení J. M. z funkce člena statutárního orgánu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., ve výroku III. je potvrdil „ve správném znění“ (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, zda soudy měly pro posouzení, jestli bylo účetnictví společnosti vedeno v souladu se zákonem, jmenovat znalce. Podle dovolatele jde o odbornou otázku, kterou si soud není oprávněn posoudit sám. Odvolací soud se při jejím řešení měl odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99.

Dále, zamítl-li soud prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil) návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, neboť podle něj nebyl pro rozhodnutí věci podstatný, šlo o „věcně neadekvátní odůvodnění zamítnutí provedení tohoto důkazu“, a řízení tak bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

A konečně dovolatel brojí též proti nákladovému výroku, neboť dle jeho názoru neměly soudy přiznat náhradu nákladů těm účastníkům, které do řízení přibraly ex officio.

První dovolací otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Je tomu tak proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezávisí. V projednávané věci soudy totiž neposuzovaly otázku, zda bylo účetnictví společnosti vedeno „správně“ (v souladu se zákonem), nýbrž otázku, zda S. R. a J. M. při vedení účetnictví společnosti postupovali v souladu s péčí řádného hospodáře.

K péči řádného hospodáře se z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podává:

V projednávané věci se soudy zabývaly (v kontextu jednání, které S. R. a J. M. vytýkal navrhovatel) tím, zda jednatelé společnosti při vedení účetnictví porušili péči řádného hospodáře. Na základě provedeného dokazování zprávami auditorů a vyrozuměním Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 14819/18/5100-41456-712211, soudy uzavřely, že jednatelé se řídili doporučeními auditora a péči řádného hospodáře neporušili. Ve světle citované judikatury Nejvyššího soudu nelze tomuto závěru soudů ničeho vytknout.

Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolací otázka. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že je výhradně na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle § 120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017, ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2004/2018, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2947/2018).

V projednávané věci soud prvního stupně (z jehož skutkových zjištění vycházel i odvolací soud) odůvodnil neprovedení důkazu znaleckým posudkem tak, že jeho provedení „nebylo ve věci zapotřebí a nebylo pro posouzení věci rozhodné“. O opomenutý důkaz proto nejde a postup soudů je s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v souladu.

A konečně, brojí-li dovolatel proti nákladovému výroku usnesení odvolacího soudu, přehlíží, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jelikož řízení bylo možné zahájit i bez návrhu a okolnosti případu přiznání nákladů dovolacího řízení neodůvodňovaly.