Nejvyšší soud 27 ICdo 156/2025 – Doplnění pasiv

Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 208 ICm 1527/2022-60, uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužnice Biz4U s. r. o. (dále též jen „dlužnice“) 2.142.097,71 Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).

Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:

Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že žalovaný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu § 66 odst. 1 z. o. k. Žalovaný se „zbavil“ podstatné části majetku dlužnice tím, že prodal movité věci v majetku dlužnice určené k podnikání, aniž by takto získané finanční prostředky vložil zpět do „rukou dlužnice“ či movité věci dlužnici vrátil, a znemožnil dlužnici další podnikatelské aktivity ve stavební činnosti a dosahování zisku k úhradě jejich závazků, čímž přispěl k nutnému a žalovaným zcela jistě předvídatelnému a neodvratnému úpadku dlužnice. Porušením povinnosti spravovat majetek dlužnice s péčí řádného hospodáře tak žalovaný přispěl v plné míře k tomu, že „majetková podstata dlužnice je v nedostatečné, resp. co do aktiv představující hodnotu majetku v nulové výši, oproti souhrnu dluhů“, které činí 2.142.097,71 Kč.

Podle insolvenčního soudu je předpokladem odpovědnosti statutárního orgánu obchodní korporace za nedostatek aktiv splnění kumulativních podmínek: a) insolvenční soud pravomocně rozhodl o úpadku obchodní korporace a o způsobu řeší úpadku prohlášením konkursu, b) porušující osoba přispěla porušením svých povinností k úpadku korporace a c) proporcionalita. Porušení se může teoreticky týkat jakékoli povinnosti, kterou je porušující osoba vázána. Při tomto posouzení musí být zohledněn i podnikatelský úsudek (§ 51 odst. 1 z. o. k.) a proporcionalita sankce k významu a závažnosti pochybení porušující osoby.

Ve vztahu k porušení povinnosti žalovaným jako jednatelem dlužnice je insolvenční soud vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, že žalovaný spáchal trestný čin. I kdyby žalovaný nebyl za své jednání ve vztahu k majetku dlužnice pravomocně odsouzen, je takové jednání žalovaného, který nechal veškerý movitý majetek určený k podnikatelské činnosti odvézt na Maledivy, a to jen na základě příslibu spolupráce, bez jakékoli garance pro dlužnici a bez podepsané, tj. uzavřené dohody o spolupráci, nutno považovat za „lehkomyslné a naivní“ a rozporné s péčí řádného hospodáře.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Na jednání konaném dne 14. 4. 2025 odvolací soud poučil žalobkyni o svém právním názoru, podle kterého s ohledem na zákaz retroaktivity nelze dovozovat odpovědnost žalovaného a uložit mu povinnost poskytnout plnění do majetkové podstaty dlužnice podle § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. za (v žalobě vylíčený) skutek (úpadkový delikt), jehož se měl jako člen statutárního orgánu dlužnice dopustit podle právní úpravy zákona o obchodních korporací, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (v dubnu až květnu 2020).

Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož se § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. použije pouze tehdy, přispěl-li člen statutárního orgánu obchodní korporace k jejímu úpadku porušením právních povinností po 1. 1. 2021 [odkazuje přitom na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 24 ICm 74/2023, 103 VSPH 735/2023-85 (KSUL 85 INS 185/2022)].

Ve vztahu k odpovědnosti (majetkové sankci) statutárních orgánů obchodní korporace bylo postižitelné jednání s účinností do 31. 12. 2020 zachyceno v § 62 a § 68 z. o. k. Hmotněprávní předpoklady úpadkových deliktů byly v období do 31. 12. 2020 stanoveny odlišně od předpokladů stanovených s účinností od 1. 1. 2021.

Odvolací soud uzavřel, že k úpadku dlužnice došlo v polovině roku 2020, což vyplývá z insolvenčního návrhu a z obsahu (splatnosti) přihlášek. Aplikace § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. na jednání učiněná před jeho účinností, která podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020 postižitelná nebyla, by znamenala „vyvolat nebo spojit práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris (§ 62 a § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020) neměly povahu právních skutečností; jednalo by se o pravou retroaktivitu“. Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že pravidla zákazu pravé zpětné účinnosti dovolují uzavřít, že § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. nemůže být aplikován na právní jednání vzniklá před jeho účinností.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených právních otázek, „zda ustanovení § 66 z. o. k. je použitelné na jednání, k nimž došlo před nabytím účinnosti tohoto ustanovení či nikoli“, otázky „odpovědnosti statutárního orgánu“ a otázku „intertemporálních ustanovení k § 66 z. o. k. se vztahujících“.

Dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný v roce 2020 nemohl vědět, že bude odpovídat podle § 66 z. o. k., protože uvedené ustanovení sice bylo platné, ale nebylo účinné, nemůže obstát, neboť v rozhodné době byl platný a účinný § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, jehož „obsah byl co do definice odpovědnosti a samotného faktu, že za určité jednání nese statutární orgán odpovědnost (ručení), s obsahem § 66 z. o. k. plně srovnatelný“. Tedy § 66 z. o. k. „nepřinesl dramaticky novou právní úpravu odpovědnosti statutárního orgánu, která by do té doby vůbec neexistovala,“ a nebylo možno se v průběhu celého roku 2020 domnívat, že dlužnici lze přivést zaviněným jednáním k úpadku, a současně být přesvědčen o tom, že takové jednání je právně nepostižitelné. Současně existovalo legitimní přesvědčení věřitelů, že statutární orgán je za své činy odpovědný a že tomu tak bude i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2021.

Pokud by se „striktně formalisticky“ uzavřelo, že žaloba se musí posuzovat buď podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020 nebo od 1. 1. 2021, vznikla by podle dovolatelky „mezera“, kdy by se odpovědnost nedala uplatnit vůbec, což je ústavně nekonformní.

Odkazujíc na nálezy Ústavního soudu, dovolatelka namítá, že není porušen zákaz pravé retroaktivity. Nejde o situaci, kdy by nová úprava ukládala povinnost či sankci zpětně za jednání, které dříve žádnou povinnost či sankci nevyvolávalo, neboť povinnost a sankce pro případ jejího porušení obdobného obsahu existovaly již v právní úpravě účinné do 31. 12. 2020. Obsah povinnosti a její skutkový základ zůstaly „v jádru shodné“. Úmyslem zákonodárce nebylo vytvořit právní vakuum, ale změnit formu odpovědnosti a posílit vymahatelnost nároků věřitelů.

Dovolatelka je přesvědčena, že žalovala správně podle jediného možného ustanovení. Účinnosti § 68 z. o. k., ve znění do 31. 12. 2020, a § 66 z. o. k., ve znění od 1. 1. 2021, na sebe plynule navazují a není žádné období „nekryté“ legislativní úpravou. Opačný výklad je v rozporu se základními principy právního státu, s právem na spravedlivý proces, právem vlastnit majetek a je odepřením spravedlnosti. Uvedená ustanovení se „nijak dramaticky neliší“, změnily se zejména „procesní aspekty“. Na jednání žalovaného dopadal § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, ale dovolatelka v době podání žaloby již podle tohoto ustanovení postupovat nemohla.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je „po právní stránce správné“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předložené otázky výkladu přechodného ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony (dále též jen „novela“), neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (přijatou až po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí).

Podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné (odstavec 1). Odstavec 1 se nepoužije na člena nebo bývalého člena statutárního orgánu obchodní korporace, kteří byli do funkce prokazatelně ustaveni za účelem odvrácení úpadku nebo jiné nepříznivé hospodářské situace obchodní korporace a svou funkci vykonávali s péčí řádného hospodáře (odstavec 2).

Podle § 66 z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021 (po novele), přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku obchodní korporace, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce a) rozhodne o povinnosti tohoto člena vydat do majetkové podstaty prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který od obchodní korporace obdržel, a to až za období 2 let zpět před zahájením insolvenčního řízení, jedná-li se o insolvenční řízení zahájené na návrh jiné osoby než dlužníka; není-li vydání prospěchu možné, nahradí jej člen statutárního orgánu v penězích, a b) byl-li na majetek obchodní korporace prohlášen konkurs, může také rozhodnout, že tento člen je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace; při určení výše plnění insolvenční soud přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty (odstavec 1).

Podle čl. II bodu 7 novely bylo-li insolvenční řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí se pro toto řízení ustanovení § 62 až 64 a § 68 zákona č. 90/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

V rozsudku ze dne 22. 7. 2026, sen. zn. 27 ICdo 6/2025, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých

Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).