27 ICdo 65/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 79 INS 30532/2019 206 ICm 46/2021 27 ICdo 65/2023-178 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně APPi - ONLINE s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Slepá I 191/22, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 27884759, zastoupené JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, PSČ 158 00, proti žalované AKKRM insolvence, v. o. s., se sídlem v Brně, Údolní 552/65, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 06177263, jako insolvenční správkyni dlužnice TENDER CONSORTIUM s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 04854934, o určení pravosti pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 206 ICm 46/2021 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice TENDER CONSORTIUM s. r. o., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 30532/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, č. j. 206 ICm 46/2021, 105 VSPH 714/2022-154 (MSPH 79 INS 30532/2019), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, č. j. 206 ICm 46/2021-113, ve znění usnesení ze dne 9. 8. 2022, č. j. 206 ICm 46/2021-138 (MSPH 79 INS 30532/2019), a usnesení ze dne 21. 2. 2023, č. j. 206 ICm 46/2021-165 (MSPH 79 INS 30532/2019), zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 30532/2019 přihláškou P6 jako dílčí pohledávka P6/1 v celkové výši 11.398.302 Kč a jako dílčí pohledávka P6/2 v celkové výši 11.344.196 Kč je po právu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobkyně jako poskytovatelka a dlužnice jako objednatelka uzavřely dne 30. 5. 2017 rámcovou smlouvu na zajištění šíření reklamy (dále též jen „rámcová smlouva“). Jejím předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout dlužnici reklamní služby dle této smlouvy a dle jednotlivých dílčích objednávek a povinnost dlužnice uhradit žalobkyni cenu těchto služeb a náklady s tím spojené v souladu s touto smlouvou. Cena byla splatná na základě daňového dokladu s lhůtou splatnosti 14 dnů od data vystavení. Rámcová smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 2017 do 31. 5. 2022 s opčním právem na dalších 5 let. 2) Od 10. 8. 2017 je žalobkyně v likvidaci. 3) Žalobkyně vyúčtovala dlužnici cenu za vysílání spotů na velkoplošných obrazovkách v měsíci listopadu a prosinci 2017 fakturami č. 1701112 a č. 1701118 ze dne 30. 11. 2017 a ze dne 28. 12. 2017, obě ve výši 7.800.000 Kč bez DPH (4 x 1.950.000 Kč), tj. 9.438.000 Kč včetně DPH ve výši 1.638.000 Kč. 4) Dne 7. 1. 2019 sepsaly žalobkyně jako věřitelka a dlužnice jako dlužnice uznání dluhu a dohodu o splátkách. V čl. I. je uvedeno, že žalobkyně zajistila dlužnici na základě rámcové smlouvy poskytnutí reklamního prostoru na velkoplošných obrazovkách. Žalobkyně za tyto služby vystavila dlužnici faktury č. 1701112 a č. 1701118, obě na částku 9.438.000 Kč. Žádná z těchto faktur nebyla uhrazena. Dlužnice se zavázala splatit dluh v 63 pravidelných splátkách splatných vždy k 15. dni každého měsíce, počínaje dnem 15. 1. 2019 (viz čl. II.). 5) Přihláškou ze dne 30. 9. 2020 přihlásila žalobkyně jako věřitelka č. 6 do insolvenčního řízení dílčí nevykonatelnou pohledávku č. 1 v celkové výši 11.398.302 Kč, sestávající z jistiny ve výši 9.438.000 Kč a z příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně, tj. 1.960.302 Kč, a dále dílčí nevykonatelnou pohledávku č. 2 v celkové výši 11.344.196 Kč, sestávající z jistiny ve výši 9.438.000 Kč a z příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně, tj. 1.906.196 Kč. Jako důvod vzniku obou dílčích pohledávek uvedla poskytování služeb v oblasti reklamy na velkoplošných obrazovkách na základě rámcové smlouvy. 6) Žalobkyně doplnila přihlášku podáními ze dne 19. 11. 2020 a ze dne 7. 12. 2020, v nichž uvedla, že pohledávky vznikly „objednáním rezervace času a následným poskytnutím smluveného času na obrazových nosičích“. Objednávky konkrétních služeb byly sjednány emailovou korespondencí a též ústním jednáním a telefonicky. 7) Na přezkumném jednání konaném dne 8. 12. 2020 žalovaná zcela popřela pravost nevykonatelné pohledávky žalobkyně pod přihláškou P6 v celkové výši 22.742.498 Kč s tím, že „nebyl prokázán vznik nároku“. [3] Na takto ustaveném skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož žaloba není důvodná, neboť nebyl prokázán vznik smluvního vztahu mezi žalobkyní a dlužnicí, na jehož základě měla žalobkyně poskytnout dlužnici plnění popsané ve fakturách č. 1701112 a č. 1701118. [4] Soud, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, uvedl, že rámcová smlouva je tzv. nepojmenovanou smlouvou, která nezakládá závazkový vztah, a pohledávky a závazky z ní nevznikají. Teprve realizační smlouvou vzniká závazkový vztah obsahující právo věřitele na plnění a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek. [5] Žalobkyně tvrdila, že její pohledávky vznikly na základě rámcové smlouvy, následně „zkorigovala“ své tvrzení tak, že smluvní strany „sjednávaly předmětný závazkový vztah ústně či telefonicky, popřípadě elektronickou poštou“. K tomu však podle soudu „žádné hodnověrné důkazy předloženy nebyly“. [6] Ve vztahu k uznání dluhu ze dne 7. 1. 2019 soud, odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1173/2004, uzavřel, že jej (za dlužnici) podepsala svědkyně JUDr. Nina Rydlová (která zastupovala jednatele společnosti HTS Corporate Group SE, nyní HTS 2020 SE, identifikační číslo osoby 04677731) „na základě pokynu pana Horáčka“, a navíc z něj není zřejmé, z jakého konkrétního závazkového vztahu předmětný dluh vznikl; proto nemá právní důsledky, jaké s ním žalobkyně spojuje. [7] Dále soud doplnil, že pokud by žalobkyně prokázala „vznik vlastních realizačních smluv, které by vyplývaly z rámcové smlouvy“, pak při vzniku těchto závazkových vztahů za žalobkyni „jednal likvidátor, který by tímto překročil meze svého jednatelského oprávnění“ dané ustanovením § 196 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tudíž by se nemohlo jednat o „platné závazkové vztahy“. Pokud vůbec žalobkyně realizovala pro dlužnici v měsíci listopadu a prosinci 2017 nějaké plnění, stalo se tak na základě dohody bývalého jednatele žalobkyně Ing. Rostislava Berky a Tomáše Horáčka, který však v druhé polovině roku 2017 za dlužnici „z pozice jednatele jednat nemohl“. [8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení přihláškou P6 je po právu (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). [9] Při posuzování překročení mezí oprávnění likvidátora soud prvního stupně podle odvolacího soudu pominul závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž právo namítat překročení či úplný nedostatek zástupčího oprávnění svědčí pouze osobě, na jejíž ochranu jsou dotčená pravidla stanovena, tedy tomu, jehož jménem neoprávněný zástupce jednal. V daném případě byla osobou oprávněnou vznést námitku nedostatku zástupčího oprávnění žalobkyně, neboť její likvidátor „mohl při uzavírání dílčích smluv překročit své pravomoci“. Pokud v tomto řízení námitku vznesla žalovaná, nelze k ní přihlížet. Podle odvolacího soudu proto nelze ani dovodit, že „pro překročení zástupčího oprávnění likvidátora by jednotlivé realizační smlouvy byly neplatné“. [10] Odvolací soud, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010, dále uzavřel, že žalobkyně prokázala svá tvrzení o existenci realizační smlouvy a v řízení bylo zároveň prokázáno i písemné uznání dluhu dlužnicí. Naopak žalovaná neunesla své břemeno důkazní k tvrzení o neexistenci dluhu výslovně písemně uznaného. [11] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „v odvolacím řízení byla řešena otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“. Jde o otázky: 1) „zda právní jednání likvidátora bylo v souladu s ust. § 196 odst. 1 o. z. ve spojení s ust. § 188 o. z.“, 2) „pokud bylo právní jednání likvidátora v rozporu s uvedenými ustanoveními, tak jaké následky jsou s porušením předmětných ustanovení likvidátorem spojeny“, 3) „v případě, kdy dovolací soud posoudí jednání likvidátora jako neplatné, zda se jedná o neplatnost absolutní nebo relativní“, a 4) „v případě, že dovolací soud posoudí jednání likvidátora jako překročení zástupčího oprávnění dle § 440