28 Cdo 1001/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1001/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 5. 2009 Spisová značka:28 Cdo 1001/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1001.2009.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1001/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce D. D., zastoupeného advokátem, proti žalované Č, r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 967.206,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 346/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2008, č.j. 20 Co 712/2007-93, takto: I.      Dovolání se zamítá. II.   Žalovaná je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 34.012,70 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : A. Předchozí průběh řízení Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 967.206,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterou zaplatil jako kupní cenu na základě neplatné kupní smlouvy. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem: pozemku st.p.č. 250/1, parc. č. 150, parc. č. 143/5, st.p.č. 249/2, st.p.č. 684, st.p.č. 685, st.p.č. 686, st.p.č. 687, st.p.č. 686, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 22.12.1976, pozemku st.p.č. 1/1, parc. č. 747, parc. č. 748, parc. č. 752, parc. č. 753, parc. č. 756, parc. č. 745/2, parc. č. 2034/1, parc. č. 2034/2, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 29.6.1966, pozemku st.p.č. 117/1, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 15.12.1970, pozemku st.p.č. 744/4, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 9.12.1975, pozemku st.p.č. 141/3, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 21.4.1978, pozemku st.p.č. 306/2, st.p.č. 744/2, kat. území J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 13.11.1987, pozemku parc. č. 9/1, kat. území P., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 9.10.1968, pozemku parc. č. 10/1, kat. území P., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 7.2.1973, a pozemku st.p.č. 83/2, st.p.č. 157, st.p.č. 116, parc. č. 1/2, parc. č. 5/1, parc. č. 6/3, kat. území P., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 2.12.1976. V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení § 879c ObčZ, požádal žalobce dne 4.7.2000 a dne 7.5.2001 v případě všech uvedených pozemků o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě § 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení § 879c ObčZ, s účinností ke dni 30.6.2001, zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb.. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 5.12.2002 a 1.9.2003. Nálezem Ústavního soudu  ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c ObčZ, s účinností ke dni 31.12.2004. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení. Platnost uzavřených kupních smluv je tak nutné posuzovat z hlediska právní úpravy nedotčené zákonem č. 229/2001 Sb. Dále uplatnila námitku promlčení, neboť okamžikem publikace nálezu Ústavního soudu, kterým došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb.,  počala běžet subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 101 ObčZ, která marně uplynula žalobci dne 5.5.2006. Žalovaná rovněž uvedla, že žalobci marně uplynula i tříletá objektivní promlčecí doba pro uplatnění žalobního nároku, když uzavřela, že počátek běhu objektivní promlčecí doby je dán okamžikem uzavření kupních smluv k předmětným pozemkům, tj. dnem 5.12.2002 a 1.9.2003. Soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 29.8.2007, č.j. 20 C 346/2006-66, zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 967.206,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků obnovením ustanovení § 879c ObčZ, a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Námitku promlčení soud prvního stupně odmítl, neboť dle § 107 odst. 3 ObčZ soud přihlédne k námitce promlčení nároku na vydání plnění z neplatné smlouvy jen tehdy, jestliže by promlčení mohl namítat i druhý účastník neplatné smlouvy. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16.10.2008, č.j. 20 Co 712/2007-93, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo k nim vzniklo v důsledku obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že není důvodná, neboť v souladu s § 107 odst. 3 ObčZ počala promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení běžet až okamžikem účinnosti zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. (31.12.2004). B. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívající v nesprávném posouzení zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedla, že: a) obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., nemůže mít za důsledek neplatnost uzavřených kupních smluv s ohledem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., které vylučuje zpětné účinky nálezů Ústavního soudu, b) již před okamžikem účinnosti uvedeného nálezu Ústavního soudu běžela žalobci subjektivní promlčecí doba jednotlivých nároků; žalobce měl i přesto dostatečný časový prostor pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu, neboť subjektivní promlčecí doba uplynula až dne 5.5.2006 (objektivní lhůta uplynula pro část nároku dne 6.6.2006 a pro zbývající část nároku dne 17.10.2006). Žalobce v podaném vyjádření k dovolání uvedl, že pro posouzení běhu promlčecí doby lze vycházet z § 58 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého jsou nálezy vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce, pokud Ústavní soud nerozhodne jinak. Před účinností nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, přitom neexistovalo právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které by mohl úspěšně uplatnit u soudu a tudíž nemohlo dojít ani k počátku běhu promlčecí doby. Žalobce rovněž namítl, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované je v dané věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ. C. Přípustnost Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené