28 Cdo 1050/2003 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1050/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2003 Spisová značka:28 Cdo 1050/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1050.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 23 odst. 2 předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 509/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1050/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Městu B. a 2) České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o vydání částky 104. 396, 04 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 312/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.4.2001, č.j. 20 Co 739/99-94, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 31.10.1995, doplněnou dne 30.9.1997 a 19.4.1999 vydání rozsudku, jímž mělo být rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni vydat žalobkyni částku 104.390,04 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je oprávněnou osobou k vydání věci, a to dědického podílu po R. Z., který jí náleží na základě usnesení Státního notářství v B. z roku 1957, sp. zn. 4 D 96/56. Předmětný majetek byl žalobkyni odňat Československým státem na základě usnesení Okresní prokuratury v B. ze dne 16.5.1952, sp. zn. St. 3604/48/4D96/56 a usnesení Lidového trestního soudu v Brně ze dne 10.9.1953, sp. zn. 2 Nt 438/53 pro trestný čin opuštění republiky podle § 95 zákona č. 86/1950 Sb. V doplnění žaloby tvrdila, že na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28.4.1995, sp.zn. 1 Rt 253/90, které nabylo právní moci dne 10.5.1995, má nárok na vydání předmětné peněžní částky jako věci movité druhově určené spolu s příslušenstvím podle § 1 odst. 2 ve spojení s § 19 odst. 1, § 20 odst. 1 zákona č. 87/1997 Sb. a zároveň uplatňovala svůj nárok na vydání předmětné částky i podle obecného zákona, občanského zákoníku, neboť tato částka se stala bezdůvodným obohacením Československého státu ve smyslu § 459 odst. 2 o.z. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16.8.1996, č.j. 32 C 312/95- 6, řízení proti prvnímu žalovanému zastavil. Věc posoudil podle § 103, 104 odst. 1 věta první o.s.ř. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 13.1.1997, č.j. 20 Co 670/96-16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dalším usnesením ze dne 9.5.1997, č.j. 32 C 312/95-23, soud prvního stupně připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupilo Město B. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 11.6.1999, č. j. 32 C 312/95-65, ve znění opravného usnesení ze dne 31.1.2001, č.j. 32 C 312/95-84, řízení proti prvnímu žalovanému zastavil. Dále v odstavci III. uložil druhému žalovanému povinnost vydat žalobkyni částku ve výši 104. 396, 03 s 3% od 30.9.1957 do 8.6.1994 s 16% úroky od 9.6.1994 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dcerou R. Z., která zemřela dne 7.3.1951. Tato zůstavitelka měla dvě dcery, a to M. H. a Z. K., která vzhledem k poslední vůli zůstavitelky měla být vyděděna. Vzal za prokázáno, že tehdejší finanční prokuratura neshledala nezpůsobilost žalobkyně k nabytí dědictví, proto žalobkyně měla nárok na ¾ dědického podílu, který by jí náležel podle tehdy platných ustanovení o dědictví ze zákona. Rovněž vzal za prokázáno, že na základě této skutečnosti usnesením ze dne 14.9.1957, sp. zn. 4 D 96/56, 4 D/ not 5/52 rozhodlo tehdejší Státní notářství v B. tak, že bylo potvrzeno, že dědictví ze závěti nabyla dcera zemřelé M. H. (roz. Z.) a zůstavitelčina dcera Z. K. - žalobkyně nabyla ze zákona dědický podíl ve výši 104.396,04 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že tento podíl připadl Československému státu, a to z důvodu, že majetek Z. K. byl zajištěn usnesením Státní prokuratury v B. ze dne 16.5.1952, sp. zn. ST 3604/48 jako osoby podezřelé ze zločinu. Vyslovil závěr, že na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28.4.1995, sp. zn. 1 Rt 253/90, jímž byla žalobkyně soudně rehabilitována, odpadl právní důvod proto, aby tehdy Československý stát odňal žalobkyni částku ve výši 104.396,04 Kč. Dospěl k závěru, že v dané věci se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 o.z. Rovněž posuzoval otázku pasivní legitimace obou účastníků s tím, že řízení proti prvnímu žalovanému zastavil z důvodu neodstranitelné podmínky řízení, neboť první žalovaný není v této věci pasivně legitimován. Uzavřel, že osobou povinnou, pasivně legitimovaným subjektem je zde Česká republika - Ministerstvo financí České republiky jako ústřední orgán státní správy. K odvolání druhé žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.4.2001, č.j. 20 Co 739/99-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení týkající se bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 o.z. Podle odvolacího soudu je třeba vycházet ze skutečnosti, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28.4.1995, sp. zn. 1 Rt 253/90 byla žalobkyně soudně rehabilitována, neboť byla nezákonně zbavena majetku v souvislosti s trestním stíháním pro delikt přípravy úkladů proti republice. Dovodil, že je zde třeba aplikovat § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam, přičemž v § 23 odst. 2 téhož zákona je stanoveno, že podmínky uplatňování nároků vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon, kterým je zákon č. 87/1997 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn a doplňků. Současně však odvolací soud nevyloučil, že v obecné rovině je možné použít na jednotlivý případ obecnou normu - občanský zákoník, nestanoví-li restituční předpisy pro konkrétní případ adekvátní řešení. Zaujal názor, že zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje ustanovení, které by bylo možné na projednávaný případ aplikovat a návrhu žalobkyně tedy vyhovět. Vyslovil závěr, že v projednávané věci nelze aplikovat § 5 a násl. zákona č. 87/1991 Sb., neboť finanční částka není věcí individuálně určenou, tou by byly pouze bankovky označené přesně pořadovým číslem či jinak přesně individualizované (např. jako předmět sběratelské hodnoty). Do úvahy nepřichází ani § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebyly splněny podmínky podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., totiž podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Uzavřel, že návrhu na zahájení řízení není možné vyhovět ani z důvodů formálních, neboť zákon nezná pojem ,,vydání finanční částky “. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítala, že v nesprávné aplikaci ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. odvolacím soudem spočívá zásadní nesprávnost v právním posouzení celé věci. Podle dovolatelky způsobenou křivdu lze napravit aplikací ustanovení § 451 odst. 2 o.z. Tvrdila, že ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nelze vykládat tak, že připouští odkaz pouze na ,, zvláštní zákon “, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. Poukazovala na skutečnost, že striktní aplikace zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. by odňala právní ochranu někomu, kdo by ji jinak měl, čímž by byla nastolena křivda další. Rovněž namítala, že aplikací zákona č. 119/1990 Sb. odpadl jakýkoli právní důvod pro to, aby žalobkyni odňal Československý stát částku 104.396,04 Kč a tato finanční částka se tak stala bezdůvodným obohacením Československého státu ve smyslu § 451 odst. 2 o.z., který je podle § 451 odst. 1 o.z. povinen toto bezdůvodné obohacení vydat. Dále tvrdila, že důvod pro převzetí předmětné částky státem tedy odpadl dnem 10. 5.1995, tj. dnem právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28.4.1995, sp. zn. 1 Rt 253/90. V souvislosti s otázkou, že zákon č. 87/1991 Sb. nevylučuje a ze svého účelu nemůže vyloučit aplikaci občanského zákoníku poukazovala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králov