28 Cdo 1105/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1105/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 7. 2023 Spisová značka:28 Cdo 1105/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1105.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 29 předpisu č. 229/1991 Sb. § 3 odst. 4 předpisu č. 139/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1105/2023-481 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České dominikánské provincie, identifikační číslo osoby 004 08 379, se sídlem v Praze 1, Husova 234/8, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) J. H., narozené dne XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 22/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 12 Co 60/2022-420, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každé z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: 1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 C 22/2014-357, ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba co do určení, že žalovaná 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad je vlastnicí v daném výroku označených nemovitostí, jakož i ve výrocích III., IV. a V., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), zastavil řízení o odvolání žalované 1) proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně [jímž bylo určeno vlastnické právo žalované 1) k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). 2. Soudy bylo rozhodováno o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve vztahu k pozemkům, jež byly původním vlastnictvím církve a k nimž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalované 2). Ačkoliv se předmětné pozemky dostaly do držby žalované 2) již na základě kupních smluv uzavřených touto žalovanou a Pozemkovým fondem České republiky v letech 2011 a 2012 (jež považuje žalobkyně za neplatné pro rozpor s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), dle soudy učiněných zjištění žalovaná 2) posléze vlastnické právo nabyla na základě rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) vydaného v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav (dle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jež má konstitutivní charakter a dochází jím k nabytí vlastnického práva originárním způsobem (nikoliv převodem či přechodem) a z nějž soud v občanském soudním řízení vychází. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I. (jde-li o meritorní rozhodnutí) podala žalobkyně (dále také jen „dovolatelka“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, kterou vymezuje jako „otázku významu přenosu poznámky spornosti v období do 31. 12. 2020 a jeho možného výkladu jako projevu vůle správního orgánu nahlížet na vybrané pozemky jako na původní církevní majetek a zachovat žalobní nárok dovolatelky (oprávněné osoby) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 12 ZKP ve znění účinném od 1. 1. 2021.“ Za nesprávný považuje dovolatelka odvolacím soudem přijatý závěr, že nemůže uplatňovat práva k předmětným pozemkům coby původnímu církevnímu majetku, ačkoliv jako část zemského povrchu nedoznaly ani v důsledku pozemkových úprav podstatných změn (komplexní pozemkové úpravy dle mínění dovolatelky způsobily toliko přečíslování parcel), byť při provádění komplexních pozemkových úprav nebyly pozemky vedeny odděleně. V daném směru dovolatelka namítá i rozpor napadeného rozhodnutí s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 2255/2017-119, a ze dne 9. 2. 2021, č. j. 28 Cdo 3868/2020-112. Dále snáší argumenty k jí nastolené otázce o významu přenesení poznámky spornosti (jež byla k pozemkům na počátku řízení zapsána do katastru nemovitostí) správním orgánem ze zaniklých parcel na nově vzniklé parcely, z čehož dovozuje, že ji nárok na vydání předmětných pozemků představující původní církevní majetek (k nimž žádá určení vlastnického práva státu) zůstal zachován. 4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. V rozsudku ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, uveřejněném pod číslem 28/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkazuje i dovolatelka, Nejvyšší soud vyložil, že nebyla-li dotčená nemovitost, byť původně vlastněná církví, řešena v rámci komplexních pozemkových úprav odděleně, jak předvídá § 3 odst. 5 (po novelizaci zákonem č. 503/2012 Sb. označený jako § 3 odst. 4) zákona č. 139/2002 Sb., nemohla nastat fikce, jež by odůvodňovala na některý z nově vzniklých pozemků nahlížet jako na původní vlastnictví církve. Ačkoliv smyslem citovaného ustanovení bylo bezpochyby zachování materiálního substrátu pro účely nápravy majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem, nebyl-li při provádění pozemkových úprav daný pozemek řešen odděleně, není již, s ohledem na závěry ustálené judikatury dovolacího soudu, dle nichž v rámci komplexních pozemkových úprav vznikají pozemky nové a jejich majitelé nabývají vlastnické právo k nim originárně (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014, vycházející z dřívějšího usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007; 30 Cdo 4802/2007, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 731/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015), možné určit, který nově (co do výměry i průběhu hranic) konstituovaný pozemek je v důsledku fikce zapotřebí považovat za původní círk