28 Cdo 1119/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1119/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2016 Spisová značka:28 Cdo 1119/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1119.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Občanské sdružení Dotčené předpisy:§ 15 předpisu č. 83/1990Sb. § 6 předpisu č. 89/2012Sb. § 118a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1119/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Odborového svazu pracovníků obchodu, IČ 60166762, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti žalované Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, IČ 00469483, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, o 363.923,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 191/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 35 Co 317/2014-63, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Mikyska do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 11 C 191/2013-34, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 363.923,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce, jakožto jeden ze členů žalované, jsa stejně jako ona občanským sdružením ve smyslu § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se domáhal uvedené částky z titulu nároku na doplacení podílu z majetku žalované za rok 2011, neboť mu nebyla poskytnuta částka odpovídající správné výši jeho ideálního podílu 10,773 %, ale toliko podílu 10,062 %. O přerozdělení částky 50 mil. Kč bylo rozhodnuto dne 16. 12. 2011 valnou hromadou žalované, na což navázala faktická výplata těchto prostředků, jež v případě žalobce odpovídala výši ideálního podílu 10,062 % schváleného spolu s podíly ostatních členů valnou hromadou žalované dne 20. 6. 2008. Byť žalobce naposledy zmíněné usnesení nenapadl žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., s jeho obsahem nesouhlasí, neboť má za to, že klíčem ke stanovení výše podílů má být i nadále počet členů jednotlivých odborových svazů, což uvedené rozhodnutí nerespektovalo. Žalobce dále zdůraznil, že žalovanou částku alternativně nárokuje jako náhradu škody. Obvodní soud na základě provedeného dokazování naznal, že žalobci nelze přiznat právo na požadované plnění ani z titulu majetkového vypořádání, ani z odpovědnosti za škodu. Zrekapituloval jednotlivá rozhodnutí valné hromady stran výše podílů členů žalované a připomněl, že úspěch žalobce ve dvou soudních sporech, v nichž byla zpochybněna správnost usnesení valné hromady o výši jeho podílu, nemůže ovlivnit rozhodnutí v nyní projednávané věci. Soudem bylo za nezákonné naposledy prohlášeno usnesení valné hromady žalované o míře účasti jejích členů (tedy i žalobce) ze dne 17. 12. 2004, jež mělo dopad na poměry žalobce pouze v období do 20. 6. 2008, kdy bylo o této otázce orgánem žalované opětovně rozhodnuto a žalobci byl přiřčen podíl 10,062 %. Předmětné usnesení nebylo napadeno žalobou a po marném uplynutí lhůty stanovené § 15 zákona č. 83/1990 Sb. je již nelze přezkoumávat. Výše plnění určeného pro žalobce za rok 2011 tedy odpovídá podílu stanovenému relevantně nezpochybněným usnesením valné hromady žalované. Bez významu pro posouzení sledované otázky je pak řízení (vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 9/2010) zahájené na základě žaloby, kterou žalobce zpochybnil usnesení valné hromady zamítající jím podaný návrh na určení jeho podílu v rozsahu 10,773 %, neboť i případná úspěšnost podané žaloby by vedla pouze ke zrušení zamítavého usnesení, aniž by bylo dotčeno dřívější stanovení rozsahu účasti žalobce na majetkovém vypořádání. Navíc zmíněným rozhodnutím valné hromady nebylo nově zasaženo do práv žalobce, přičemž předložení návrhu valné hromadě a následné zpochybnění rozhodnutí valné hromady se jeví jako obcházení ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb. a jím založené nenapadnutelnosti rozhodnutí sdružení po uplynutí zákonné lhůty. Opodstatnění nároku žalobce na požadované plnění z titulu náhrady škody pak vylučuje okolnost, že výše vyplacené částky odpovídá podílu dle žalobou nenapadeného usnesení valné hromady žalované, pročež není splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. – existence protiprávnosti. S ohledem na předestřené tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 35 Co 317/2014-63, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Zdůraznil, že ústavním pořádkem daná spolková autonomie si žádá, aby soud zasahoval do činnosti občanských sdružení toliko způsobem výslovně dovoleným zákonem, přičemž ze zákona č. 83/1990 Sb. se podává, že jiná než určovací žaloba postrádá v tomto směru oporu v hmotném právu. V projednávaném sporu byla suma, kteréžto se žalobci v rámci delimitace dostalo, určena žalobou nenapadeným rozhodnutím valné hromady žalované ze dne 20. 6. 2008, zatímco o celkovém objemu prostředků určených k přerozdělení mezi členy žalované bylo tímto orgánem rozhodnuto dne 16. 12. 2011. Za popsaných okolností je namístě přitakat soudu prvního stupně, že mu nepřísluší přezkoumávat správnost výše podílu žalobce na rozdělení majetku v roce 2011. Není rovněž důvodu pro přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 9/2010, neboť žalobci by právo na žádané plnění nezaložilo ani konstatování případného rozporu zamítavého rozhodnutí valné hromady se zákonem, jelikož ani tím by nebyla narušena závaznost rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008. Jako správná obstojí i úvaha předestřená k tvrzenému právu na náhradu škody. Odvolací soud zde ocitoval závěry vyslovené k řešené otázce v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1302/2014, klonící se k nemožnosti ztotožnění uváděné škody s částkou odpovídající dožadovanému podílu na delimitovaných prostředcích, a konstatoval, že ze skutkových tvrzení žalobce není zřejmé, že by předmětem řízení měl být nárok na náhradu škody vzniklé zatížením dřívějšího usnesení žalované soudem dovozenou nezákonností. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. a za důvodné dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvedl-li odvolací soud, že ze znění zákona č. 83/1990 Sb. vyplývá, že jiná než určovací žaloba postrádá oporu v hmotném právu, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, či ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3910/2009), dle níž je člen sdružení oprávněn podat žalobu na splnění dluhu z provedeného majetkového vypořádání. Dovolacím soudem nebylo řešeno, může-li se soud zabývat žalobou, jíž člen sdružení uplatňuje nárok na náhradu škody vzniklé protiprávním jednáním sdružení spočívajícím jak v ignorování pro ně závazných pravomocných rozsudků (dle nichž jím vykazované ideální podíly členů nejsou v souladu se zákonem a stanovami sdružení), tak v provedení majetkového vypořádání podle podílů, k jejichž vyčíslení došlo způsobem zatíženým zmiňovanou nezákonností. Dosud nezodpovězenou otázkou je i to, obstojí-li počínání žalované z pohledu § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), zakazujícího každému těžit ze svého protiprávního činu či jím vyvolaného protiprávního stavu. Zamítnutím žaloby umožnily soudy žalované nabývat prospěch ze svého protiprávního jednání a v rozporu s čl. 90 Ústavy i § 1 o. s. ř. nezajistily spravedlivou ochranu práv dovolatele na řádné majetkové vypořádání. Dovolatel dále upozornil, že z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2993/2013 se podává důraz na nezbytnost dbát pravomocných soudních rozhodnutí při posuzování míry majetkové účasti. Nerespektovala-li žalovaná rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 16 C 353/98, vyslovující se k usnesení o výši ideálních podílů, a nezákonností tak zatížila své rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008 (určující pro majetkové vypořádání v roce 2011), nelze