28 Cdo 1142/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1142/2025-366 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: A. T., zastoupená JUDr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem Praze 1, Revoluční 104/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 148/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2025, č. j. 11 Co 395/2024-319, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2025, č. j. 11 Co 395/2024-319, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. září 2024, č. j. 40 C 148/2023-234, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. 11 Co 395/2024-319, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 9. 2024, č. j. 40 C 148/2023-234, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Oceňuje žalobkyni odňaté a posléze nevydané pozemky jako stavební, a nikoliv zemědělské, dále dovodil, že jí příslušely restituční nároky z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 1102/12, č. j. PÚ 1345/12, č. j. PÚ 1537/97, PÚ 927/96/1 a č. j. PU 696/09 ve výši 3 950 150 Kč, z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PU 750/10, č. j. PU 3292/92/2 a č. j. PU 380/09 ve výši 3 485 621,32 Kč a z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05 ve výši 4 086 398,20 Kč; na uspokojení nároků z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05 byla žalobkyni v roce 2008 na základě dohody s právním předchůdcem žalované poskytnuta finanční náhrada 86 938,73 Kč a na vykrytí všech uvedených restitučních nároků byly žalobkyni již vydány náhradní zemědělské pozemky v hodnotě 7 185 201,89 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud, maje za to, že poskytnutím peněžitého plnění nároky žalobkyně z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05 nezanikly ani s ohledem na okamžik plnění nejsou promlčeny, shledal, že je namístě vydat žalobkyni na uspokojení jejího zbývajícího restitučního nároku jí zvolený náhradní zemědělský pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v hodnotě 1 572 202 Kč. Žalobě proto vyhověl. 3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda vyplacení peněžité náhrady za oprávněné osobě odňaté a posléze nevydané pozemky (na uspokojení restitučního nároku z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05) dle dohody ze dne 15. 8. 2008 mělo za následek částečný zánik či promlčení jejího restitučního nároku. Mínila, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2035/2023, a ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 360/2000. Namítala, že nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, a ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, na posuzovanou věc nedopadají, přičemž odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 4 Ads 448/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 313/2020, publikovaný pod č. 2/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá. 4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. 5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázek, zda a za jakých podmínek vyplacení peněžité náhrady za oprávněné osobě odňaté a posléze nevydané pozemky v tehdy požadované výši mělo (mohlo mít) za následek zánik rozhodnutími pozemkového úřadu přiznaného restitučního nároku, případně zda uspokojení zbývajícího restitučního nároku formou vydání náhradního zemědělského pozemku je s to (v poměrech dohody o uspokojení restitučního nároku v peněžité formě) vyloučit vznesená námitka promlčení, které odvolací soud posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). 6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. 7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 10. K problematice poskytování jiných (náhradních) pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě), v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 dovolatelka, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). 11. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl, případně jeho uspokojení nebrání důvodně vznesená námitka promlčení) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zdali dovolatelka postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). 12. Přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází principiálně z toho, že finanční náhrada je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků (k tomu srov. také např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05), že úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona o půdě poskytnutím věcných plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1615/2004) a