28 Cdo 1144/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1144/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 2. 2012 Spisová značka:28 Cdo 1144/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1144.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 172/1991Sb. § 2a předpisu č. 172/1991Sb. čl. II předpisu č. 114/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1144/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: město Seč, IČ: 002 70 881, se sídlem v Seči, Chrudimská 1, zastoupené Mgr. Helenou Tomiškovou, advokátkou se sídlem ve Slatiňanech, T.G.M. 593, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) JUNIOR centrum, a. s. v likvidaci, IČ: 481 54 946, se sídlem v Seči, ul. Čs. pionýrů 197, zastoupena JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 218/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. září 2010, č. j. 18 Co 344/2010-309, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hartmanna na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 8. února 2010, č.j. 10 C 218/2007-276, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí – budovy čp. 197 na st. parcele č. 277/1, budovy bez čp/če (způsob využití bydlení) na st. parcele č. 277/4, stavebních parcel č. 876, 656, 657, 658, 659, 660, 661, 662, 663, 664 a pozemkových parcel č. 492/1, 492/10, 492/35, 492/66, 492/60, 492/58, 492/74, 492/3, 492/14 a 492/12, vše v katastrálním území S. (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Vyšel přitom ze zjištění, že jako vlastník pozemkové parc. č. 492/58 v kat. území S., je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná 1) a jako vlastník ostatních nemovitostí žalovaná 2); shledal proto, že žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení (ve smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) a že účastníci jsou ve sporu věcně legitimováni. Nepřisvědčil však žalobci v tom, že k nemovitostem nabyl vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Vzal za prokázané, že nemovitosti nepatřily k tzv. historickému majetku žalující obce (jež k 31. 12. 1949 nebyla jejich vlastníkem) a že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) nebyly ve vlastnictví České republiky (§ 2 cit. zákona). Zjistil, že jde o majetek bývalého Socialistického svazu mládeže, který podle § 1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, přešel k 1. 1. 1991 do vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, v jejímž vlastnictví zůstal až do 23. 12. 1991, kdy byl dohodou vlád České republiky a České a Slovenské Federativní Republiky bezúplatně převeden do vlastnictví České republiky. Na vlastnictví žalobce nelze usuzovat ani prostřednictvím ustanovení § 2a cit. zákona (má-li jít o majetek přidělený pro MNV Seč rozhodnutím ze dne 18. 10. 1955, č.j. 2347, podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy), neboť nemovitosti k 1. 7. 2000 nebyly ve vlastnictví České republiky, která je již v roce 1992 převedla na žalovanou 2) vkladem do jejího základního jmění (viz rozhodnutí ministra hospodářství České republiky ze dne 2. 12. 1992, č. 384). V tom ji nebránilo ani ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jelikož v době realizovaného převodu nebyl zákon č. 114/2000 Sb. (jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. nově včleněno ustanovení § 2a) platný a účinný. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. září 2010, č.j. 18 Co 344/2010-309, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, v části týkající se pozemkové parcely č. 492/58 v kat. území S., ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) změnil tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem této pozemkové parcely; jinak rozsudek potvrdil (vše výrokem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Přitom se zásadně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzení věci, že podmínky pro přechod nemovitostí do vlastnictví žalobce podle § 2, ovšem ani podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny, s jedinou výjimkou týkající se pozemkové parcely č. 492/58, k níž vzal za prokázané, že zůstala ve vlastnictví České republiky až do 1. 7. 2000 (kdy tak podle ustanoven § 2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. přešla do vlastnictví žalobce). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Polemizoval se závěry odvolacího soudu o naplnění podmínek obecní restituce podle § 2 a 2a zákona č. 172/1991 Sb. a tvrdil, že nejenom pozemková parc. č. 492/58 (jež byla oddělena z parc. č. 492) ale i ostatní pozemky a stavby na nich postavené patří k tzv. historickému majetku obce a měly být proto žalobci vydány; přitom soudům obou stupňů vytýkal, že provedení důkazy nesprávně hodnotily. Dovozoval, že již k 24. 5. 1991 byly předmětné nemovitosti ve vlastnictví České republiky, neboť Česká a Slovenská Federativní Republika (do jejíhož vlastnictví měly připadnout podle ústavního zákona č. 497/1990 Sb.) je k zabezpečení svých úkolů nepotřebovala. Převedení majetku žalovanému 2) označil za neplatný právní úkon pro porušení ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb., neboť jde o majetek, jež měl být navrácen obci. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná 1) považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Žalovaná 2), odkazujíc na závěry odvolacího soudu, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, zastoupeným advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkami subjektivní legitimace k podání dovolání a přípustností dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). K podání dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě – jde-li o určení vlastnictví k pozemkové parcele č. 492/58 v kat. území S. – bylo vyhověno, žalobce subjektivně legitimován není. Oprávněn k podání dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. je totiž pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uve