28 Cdo 1217/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1217/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2012 Spisová značka:28 Cdo 1217/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1217.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Vodní hospodářství Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 5. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.7.2012II.ÚS 2710/12JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto30.7.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1217/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Jana Vinklera (podnikajícího pod obchodní firmou Jan Vinkler – KONAKL), Praha 8 – Libeň, V Zahradách 820/8, zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, 128 00 Praha 2, Vyšehradská 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 20 Co 255/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2009 [žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, 128 00 Praha 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, IČ 6600 3008, Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/21, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (CJ), advokátem, 110 00 Praha 1, Křížovnické náměstí 193/2, o 20,045.300 Kč], t a k t o : I. Dovolání dovolatele se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2009, bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu z 21. 12. 2009, č. j. 21 C 31/2009-164. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby žalované České republice – Ministerstvu dopravy bylo uloženo zaplatit žalobci 20,045.300 Kč s úrokem z prodlení (ve výši 10,50 % z částky 20,045.300 Kč od 23. 6. 2008, ve výši 10,75 % z částky 20,045.300 Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % z částky 20,045.300 Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % z částky20,045.300 Kč od 1. 1. 2009 a dále za každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zejména o 7 % bodu), vše do sedmi dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo nahradit žalované České republice – Ministerstvu dopravy náklady řízení částkou 302.462 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 12. 2009, sp. zn. 20 Co 255/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23. 12. 2009, č. j. 21 C 31/2009-164, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované České republice – Ministerstvu dopravy na náhradu nákladů odvolacího řízení 300.564 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. článek II. bod 10 zákona č. 7/2009/Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele není opodstatněné. Odvolací soud konstatoval, že žalobce v tomto soudním řízení uplatňoval, že „v rozporu se zákonem, respektive s prováděcím předpisem, popřípadě s mezinárodními smlouvami, není na dolním toku Labe zajištěna celoroční splavnost pro lodě s ponorem nejméně 2,50 m“, třebaže to neodpovídá ustanovením § 3 odst. 1, 2, 3 a 4 písm. a) zákona č. 114/1995 Sb. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 222/1995 Sb. (a příloze 1 k této vyhlášce), čímž bylo žalobci k jeho škodě znemožněno provozovat lodní dopravu na dolním toku Labe. Mezi účastníky tohoto soudního řízení bylo přitom nesporné, že uvedená hodnota možnosti plavby lodí na uvedeném vodním toku zajištěna není. Odvolací soud dovozoval, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje odpovědnost státu za škodu ve smyslu ustanovení tohoto zákona při výkonu vrchnostenské funkce státu porušením pravidel pro činnost státního orgánu při rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů. Nečinnost státu při takové činnosti však nenaplňuje podmínky pro náhradu škody vůči státu ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb.; nejsou tu tedy dány zákonné předpoklady pro nárok žalobce na náhradu škody ve formě ušlého zisku v důsledku zmaření jeho podnikatelského záměru. Měl proto odvolací soud za to, že soud prvního stupně zásadně správně posoudil projednávanou právní věc, když dovodil neexistenci podmínek pro aplikaci ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě. Odvolací soud také uváděl, že v tomto řízení nebyly zjištěny žádné vady řízení, ani porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný, včetně výroku o náhradě nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 6. 10. 2010 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 3. 12. 2010 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 16. 9. 2010 (sp. zn. 20 Co 255/2010 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 23. 12. 2009, č. j. 21 C 31/2009 Obvodního soudu pro Prahu 1, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládá své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že v této právní věci je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel měl především za to, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivým rozhodnutím“, které v podstatné části nenavazuje na posouzení věci soudem prvního stupně, neboť odvolací soud po formální stránce rozhodl podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu, ale práva a povinnosti v právních vztazích účastníků tohoto řízení posoudil po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Dovolatel má za to, že v tomto dovolacím řízení by mělo být posouzeno (jako otázka zásadního právního významu), zda je nesprávným úředním postupem státu ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1988 Sb. také dlouhodobá nečinnost státu při plnění povinností, jež pro něj, jako pro vrchnostenský orgán, vyplývají ze zákona č. 114/1995 Sb. (o vnitrozemské plavbě), jakož i z prováděcích předpisů k tomuto zákonu, a rovněž z mezinárodní smlouvy „AGN“ (viz č. 163/1999 Sb.) a dalších mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána [z tzv. Labských plavebních akt (č. 222/1923 Sb.) včetně Dodatkového protokolu a z Úmluvy a statutu o režimu splavných cest (č. 267/1924 Sb.) a z jejich dodatkového protokolu]. Dovolatel je toho názoru, že řízení v této právní věci je zatíženo procesní vadou, vytvářející nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, když tento soud se nevypořádal s námitkami žalobce týkajících se toho, že soud prvního stupně vůbec neposuzoval právní důsledky žalobcem v řízení uváděných právních předpisů a mezinárodních smluv pro řešení daného případu. Dovolatelem vytýkané nesprávné právní posouzení věci je pak třeba vidět v nevypořádání se s otázkou odpovídajícího posouzení povinnosti státu zajistit splavnost vodních cest a naplnění jejích parametrů daných právními předpisy, když vodní cesty jsou cestami dopravními (srov. § 2 odst. 2 zákona č. 114/1995 Sb.), které může budovat a udržovat pouze stát. Neposouzena tu zůstala i otázka důsledků zatřídění vodních cest a připuštěného ponoru pravidel, mající za cíl, aby plavidla mohla plnit nejen ovladatelně, ale i bezpečně co do šířky přímé plavební dráhy v hloubce odpovídající ponoru pravidla, své poslání [srov. § 1 odst. 1 a § 5 písm. a) vyhlášky č. 222/1995 Sb.]. Dovolatel v této souvislosti uváděl ve svém dovolání, že Ministerstvo dopravy nevydalo dosud k zákonu č. 114/1995 Sb. prováděcí předpis (ve smyslu § 52 zákona č. 114/1995 Sb., který by stanovil pravidla provozu na vodní cestě); na místo toho je stále používána vyhláška č. 344/1991 Sb. (kterou by