28 Cdo 1394/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1394/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2023 Spisová značka:28 Cdo 1394/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1394.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 172/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 9. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2435/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1394/2023-1765 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti žalovaným: 1) J. T., nar. XY, a 2) M. Š., nar. XY, oba bytem v XY, zastoupeni JUDr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, o dovoláních žalobce a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, takto: I. Rozsudek Městského v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, se ruší v části výroku II., v níž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, vymezených geometrickým plánem č. 1181-112/2022 obchodní korporace GEOline, spol. s r.o., jakož i v nákladových výrocích III. až VI. a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalovaných se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, připustil změnu žaloby na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vymezených geometrickým plánem č. 1181-112/2022 obchodní korporace GEOline, spol. s r.o. (dále jen – „geometrický plán“) a pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 9. 2021, č. j. 8 C 62/2006-1447, změnil tak, že žalobce určil výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vymezených geometrickým plánem tvořícím nedílnou součást rozsudku, a pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, a žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vymezených geometrickým plánem pro k. ú. XY (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VI. rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru vyjádřeného v projednávané věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, dovodil, že rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. Výst. 2502/3606/86-Br/H, právnímu předchůdci žalovaných byly za účelem výstavby „Prosecké radiály“ vyvlastněny části pozemků parc. č. PK XY (o výměře 34 905 m2) a parc. č. PK XY (o výměře 1722 m2) v k. ú. XY, vyznačené k rozhodnutí připojeným plánkem „PUDIS“ (Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb, Praha). V rozsahu vymezeném tímto plánkem tudíž dle závěrů odvolacího soudu předmětné pozemkové části přešly do vlastnictví státu a následně na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, i do vlastnictví žalobce. Odvolací soud proto žalobě vyhověl v části, v níž se žalobce domáhá určení svého vlastnického práva k pozemkům a geometrickým plánem vymezeným pozemkovým částem, korespondujícím pozemkovému majetku vyznačenému v předmětném plánku, a žalobu naopak zamítl v rozsahu týkajícím se ostatních pozemkových částí, jež sice stavbou „Prosecké radiály“ byly zasaženy rovněž, v dotčeném plánku však vyznačeny nebyly. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany. 4. Žalobce brojil vůči zamítavé části výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Předestřel otázku, zda právnímu předchůdci žalovaných či jeho nástupcům zůstalo zachováno vlastnické právo k pozemkům, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, v situaci, v níž je stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) převzal bez právního důvodu a zastavěl stavbou „Prosecké radiály“ a právní předchůdce žalovaných ani jeho nástupci následně nepožádali o jejich vydání dle restitučních norem. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury, nezabýval-li se tím, zda právní předchůdce žalovaných či jeho nástupci uplatnili restituční nárok na vydání dotčených zastavěných pozemků a důsledky s tím spojenými. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ze dne 22.2.2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, a ze dne 30.11.2021, sp. zn. 22 Cdo 2562/2021, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2020, sp. zn. 22 Cdo 3479/2019, ze dne 25.4.2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, a ze dne 14.7.2010, sp. zn. 28 Cdo 247/2010. Argumentoval pak tím, že právní předchůdce žalovaných ani jeho nástupci restituční nárok k předmětným pozemkům nevznesli, pročež se nemohou domáhat ochrany svých vlastnických práv v řízení o obecné vlastnické žalobě. Upozorňoval taktéž na smysl vyvlastňovacího řízení, jímž bylo zajistit vlastnické právo státu ke všem pozemkům posléze zastavěným stavbou „Prosecké radiály“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, respektive zamítl. 6. Žalovaní brojili proti té části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo žalobě vyhověno, a proti závislým nákladovým výrokům. Kladli otázku, zda pozemkové části, ohledně nichž bylo žalobě vyhověno, mohly být rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. Výst. 2502/3606/86-Br/H, vyvlastněny, ač nebyly vymezeny geometrickým plánem. Měli za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené judikatury, případně, že jde o otázku judikaturně dosud neřešenou či otázku, jež měla by být oproti závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, vyřešena jinak. Vytýkali též, že v odvolacím řízení byla připuštěna změna žaloby. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., v níž bylo žalobě vyhověno, zrušil. 7. K dovolacím důvodům uplatněným žalovanými v podání ze dne 4. 5. 2023 dovolací soud nepřihlížel, neboť byly vzneseny po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“). 8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl pro nepřípustnost. 9. Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda osobě, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, která nevyužila svého práva domáhat se jejich vydání dle restitučních norem, svědčí ochrana vlastnického práva dle obecných předpisů, jejíž řešení nekoresponduje ustálené judikatuře dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže). 10. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu (v rozsahu napadeném žalobcovým dovoláním) nepodávají a žalobce je ani nenamítá. 11. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 12. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 13. V rozhodovací praxi dovolacího sou