28 Cdo 1406/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1406/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1406/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1406.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Stavba Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012Sb. § 2 odst. 1 písm. k) předpisu č. 183/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1406/2020-122 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, za účasti Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, se sídlem v Opavě, Kylešovská 677/8, identifikační číslo osoby: 00406155, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 73/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2019, č. j. 1 Co 34/2019-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit účastnici řízení náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 23 C 73/2016-64, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby účastnici řízení nebyl vydán pozemek parc. č. 1472/12 v katastrálním území Velký Týnec (dále „předmětný pozemek“) a takto bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 22. 7. 2016, sp. zn. 214565/2013/R553, č. j. SPU 317687/2016/121/KJ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit účastnici řízení k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 12.342,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 1 Co 34/2019-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit účastnici řízení k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.406,- Kč (výrok II.). Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (účastnici řízení) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka vydání věci ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších instancí konstatovaly, že předmětný pozemek je sice dotčen stavbou technické infrastruktury (vybudováním Suché nádrže – poldru na potoku Beroňka, lokalita Wz3-1) vymezené ve schváleném územním plánu obce Velký Týnec, nicméně výlukový důvod upravený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. přesto naplněn není, neboť práva k předmětnému pozemku v souvislosti s výstavbou tzv. suchého poldru lze zajistit zřízením věcného břemene. Dovodily přitom, že poloha předmětného pozemku v retenční části tzv. suchého poldru, jakož i samotný charakter tohoto melioračního zařízení, zcela neznemožňuje výkon vlastnického práva, ba naopak umožňuje předmětný pozemek jeho vlastníkem užívat i hospodářsky, typicky jako louky a pastviny. Za nedůvodnou tudíž označily námitku žalobce o vzniku tzv. holého vlastnictví účastnice řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími) při řešení otázky naplnění podmínek aplikace výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Namítal, že v důsledku vydání předmětného pozemku bude účastnici řízení v rozporu s účelem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. navráceno toliko holé vlastnictví k odňaté nemovitosti, neboť konkrétní okolnosti případu brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Dále má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda zatravnění a sečení pozemku naplňuje veškeré znaky jeho požívání a užívání, a tedy umožňuje restituentovi plnou realizaci veškerých složek vlastnického oprávnění.“ Dovolatel ve prospěch argumentace o absenci podmínek pro vydání předmětného pozemku polemizuje i s institutem paušální finanční náhrady (§ 15 a 16 zákona č. 428/2012 Sb.). Domnívá se rovněž, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu při aplikaci ustanovení § 121 o. s. ř., neboť v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl skutečnost, jež mu je známa z jeho úřední činnosti, aniž by účastníkům řízení umožnil se k této skutečnosti vyjádřit a případně prokázat, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný. V této souvislosti dovolatel poukazuje též na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Účastnice řízení vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním, přičemž zdůraznila, že vydání předmětného pozemku nebrání žádná překážka dle zákona č. 428/2012 Sb. Za nesprávný označila názor žalobce, že oprávněným osobám mohou být vydány pouze pozemky, ke kterým bude oprávněným osobám svědčit ničím neomezené vlastnické právo, neboť i věcné břemeno pozemek zatíží a omezí práva jeho vlastníka. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Sluší se uvést, že dovolatel v souvislosti s jím vymezenými důvody přípustnosti dovolání (kromě výtky týkající se tzv. úředně známé skutečnosti) předkládá obsahově totožnou otázku [zda je dán výlukový důvod obsažený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. tehdy, nachází-li se na nárokovaném pozemku meliorační zařízení]. Pomine-li dovolací soud, že pro tutéž otázku nemůže nalézt současné uplatnění důvod přípustnosti dovolání spočívající v potřebě řešit nově otázku dosud neřešenou a v požadavku korigovat posouzení odvolacího soudu v otázce dovolacím soudem již vyřešené (z logiky věci je vyloučeno, aby bylo posouzeno odchylně něco, co ještě nebylo řešeno), považuje dovolací soud za nezbytné podotknout, že nastolenou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v individuálně daných poměrech posuzované věci. Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací