28 Cdo 1482/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1482/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2018 Spisová značka:28 Cdo 1482/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1482.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 42/1958Sb. § 3 předpisu č. 159/1959Sb. § 7 předpisu č. 212/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 9. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1482/2018- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. V., Ch. (jako procesní nástupkyně původní žalobkyně M. P., zemř. 10. 11. 2017, K.), zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pelicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva financí České republiky, se sídlem v Praze, Letenská 15, IČO: 00006947, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 100/2010, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. července 2015, č. j. 23 Co 127/2013-509, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. července 2015, č. j. 23 Co 127/2013-509, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 12. října 2012, č. j. 11 C 100/2010-299, Okresní soudu v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) uložil účastnici České republice – Ministerstvu financí povinnost zaplatit původní žalobkyni paní M. P. (jejíž procesní nástupkyní se za dovolacího řízení stala paní M. V.) částku 7,653.360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky za dobu od 19. 3. 1992 do zaplacení a vyslovil, že (v tomto rozsahu) se nahrazuje rozhodnutí ministra financí České republiky ze dne 10. 11. 2008, č. j. 908/79637/2008, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 6. 9. 2008, č. j. 908/31644/2008 (výrok I); ve zbývající části (z celkem uplatněných 18,171.973 Kč) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, podané původní žalobkyní M. P. u soudu dne 9. 12. 2008, kterou původní žalobkyně (dále též i jako „žalobkyně“) iniciovala projednání věci v občanském soudním řízení (dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), o níž dříve rozhodl správní orgán, včetně jeho přezkumné instance, ve výroku označenými rozhodnutími. Jimi nevyhověl návrhu žalobkyně na poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný jejím předchůdcem na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, dovozované z tehdy platných předpisů – zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“) a jej provádějící vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 42/1958 Ú.l.“). V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně M. P. je snachou pana A. P. (zemř. 1957) a jím povolanou dědičkou na základě závěti. A. P. (stejně tak jako žalobkyně) byl nositelem československého státního občanství a k 29. červnu 1945 byl vlastníkem identifikovaného nemovitého majetku na území Podkarpatské Rusi, jenž opustil v listopadu r. 1938 po (první) vídeňské arbitráži a následně jej definitivně pozbyl podle příslušných mezistátních smluv a dohod v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik. A. P. také včas podal přihlášku majetku k soupisu podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině. Dopisem Ministerstva financí - Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 30. 3. 1962 byla žalobkyně vyrozuměna o tom, že jí za nemovitosti zanechané jejím předchůdcem nelze odškodnění poskytnout. O uplatněném nároku bylo pak věcně rozhodnuto teprve v roce 2008 shora označeným rozhodnutím Ministerstva financí, jímž nebylo návrhu žadatelky vyhověno z obdobných důvodů, s jakými své závěry spojily příslušné orgány již v roce 1962, totiž že nejsou splněny věcné podmínky pro přiznání nároku na náhradu podle zákona č. 42/1958 Sb., ve spojení s ustanovením vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., tedy že přihlášený majetek zřetelně neměl povahu osobního nebo drobného výdělečného majetku (ve smyslu § 3 vyhl. č. 159/1959 Ú.l.). Také soud prvního stupně poměřoval uplatňovaný nárok tehdy platnými právními předpisy – zákonem č. 42/1958 Sb. a vyhláškou č. 159/1959 Ú.l., uzavíraje, že jejich aplikovatelnost v dané věci nebyla dotčena ani pozdější právní úpravou – přijetím zákona č. 212/2009 Sb. a jeho novelou č. 121/2012 Sb. Nepřisvědčil argumentaci účastnice o promlčení práva, vycházeje ze závěru, že o nároku původní žalobkyně probíhalo jediné správní řízení, na podkladě jejím předchůdcem podané přihlášky k soupisu majetku, jež bylo ukončeno až v roce 2008 napadeným správním rozhodnutím. S použitím judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, zejm. rozhodnutí Velkého senátu z 22. 6. 2004, č. 31443/96 ve věci Broniowski proti Polsku, dovodil, že původní žalobkyni (jež má postavení oprávněné osoby dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.) vzniklo legitimní očekávání, založené na zákonu č. 42/1958 Sb., resp. na smlouvě č. 186/1946 Sb. (Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině a čl. 2 jejího Protokolu), jemuž musí soud – v souladu s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod – poskytnout ochranu. Kritérium pro odškodnění obsažené v § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., tedy že náhrada přísluší toliko za tam vymezený majetek, považoval prvostupňový soud za diskriminační a odporující čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež garantuje rovnou ochranu vlastnického práva, a čl. 1 a 3 Listiny, jež stanoví rovnost a zákaz diskriminace, a jako takové považoval jeho účinky derogované působením § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, dodávaje, že takovou právní úpravou (její částí) nemůže být soud vázán i s přihlédnutím k čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (jež dává soudci oprávnění posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou). Náhradu proto soud prvního stupně poskytl za veškerý nemovitý majetek. Při výpočtu výše náhrady vycházel z ceny nemovitostí právního předchůdce původní žalobkyně, uvedené v přihlášce k soupisu majetku z roku 1947, od níž odečetl břemena a dluhy zapsané v pozemkových knihách; přitom nepoužil ustanovení „§ 7“ (správně § 4) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., jež ukládá cenu podle přihlášky krátit v poměru 1 : 5, nýbrž – s ohledem na nemožnost naturální restituce a „míru znehodnocení peněžitého vyjádření majetku (např. inflace a měnové změny)“ – takto stanovenou výslednou cenu násobil pětkrát, docházeje tak k částce 7,653.360 Kč, jež podle jeho úvahy představuje náhradu přiměřenou. Vycházeje ze závěru, že Česká republika byla žalobkyni povinna poskytnout odškodnění „od počátku obnovy demokratických poměrů“, uložil účastnici povinnost zaplatit žalobkyni od jí požadovaného data (19. 3. 1992) také úroky z prodlení. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání účastnice – poté, kdy předchozí usnesení tohoto soudu ze dne 22. 10. 2013, č. j. 23 Co 12/2013-391, jímž byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno s tím, že se věc postupuje Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/2014 – rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 23 Co 127/2013-509, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I tak, že České republice – Ministerstvu financí uložil zaplatit žalobkyni částku 2,000.000 Kč, zatímco v části žádající zaplacení dalších 5,653.360 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení žalobu zamítl a takto nahradil označené rozhodnutí správního orgánu (výrok I). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně nepřiznal žádné z účastnic (výrok II). Při věcném přezkumu odvoláním napadeného rozsudku se odvolací soud řídil právním názorem, jejž vyslo