28 Cdo 1488/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1488/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 12. 2010 Spisová značka:28 Cdo 1488/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1488.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 457 obč. zák. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1488/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Horizont marketing – finance – logistika, s. r. o. se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, IČ: 25894749, zastoupené Mgr. Gabrielou Smetanovou, advokátkou se sídlem v Slezské Ostravě, Občanská 18, proti žalované H. B., zastoupené JUDr. Zdenkou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Pod Budínem 1415, o zaplacení částky 447.279,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 88/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2009, č. j. 38 Co 90/2009-95, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 8 C 88/2008-67, rozhodl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou o zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 447.279,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud tak neshledal důvodným tvrzení žalobkyně (a jejího právního předchůdce, správce konkursní podstaty úpadce společnosti BMMI, spol. s r. o., který postoupil pohledávku představující předmět sporu žalobkyni), že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor společnosti BMMI, spol. s r. o. (dále též jen „společnost“) tím, že na svůj bankovní účet obdržela platbu ve výši žalované částky od třetí osoby za dílo provedené touto společností. Žalované byly tyto prostředky zaslány na účet na základě dohody s jednatelem společnosti BMMI, spol. s r. o. B. M., jemuž byly posléze tyto prostředky z účtu ještě před prohlášením konkursu na majetek společnosti také vyplaceny. Žalovaná zmíněné prostředky na účtu pro svou potřebu nepoužila, na její straně tak nedošlo ke vzniku obohacení a není ve sporu pasivně legitimována. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Hradci Králové a rozsudkem ze dne 27. 8. 2009, č. j. 38 Co 90/2009-95, jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil dále, že žalovaná převedla postupnými platbami celou částku osobě, na jejíž příkaz jednala (tzn. B. M.), a ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byla celá částka takto vyúčtována. Plněním nedošlo ke zvětšení majetku žalované, a není tak možné dospět k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně a tedy ani o její pasivní věcné legitimaci v projednávaném sporu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí danému otázkou „právního posouzení platnosti a zákonnosti dohody o zapůjčení bankovního účtu mezi dvěma subjekty, a to majitelkou účtu, tj. žalovanou, a panem B. M. jako fyzickou osobou, který si vypůjčil účet žalované za účelem sdělení tohoto účtu dlužníkům společnosti BMMI, spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, kteří na tento účet zaslali prostředky patřící společnosti BMMI, spol. s r. o.“ Zásadní právní význam je dovozován i z otázky „posouzení aktivní a pasivní legitimace a okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované při připsání peněžních prostředků patřících obchodní společnosti BMMI, spol. s r. o. na účet žalované, která tyto peněžní prostředky ze svého účtu převedla či v hotovosti vybrala a následně předala třetím osobám.“ Pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatelka předně v posouzení jednání B. M., neboť soudy ze zjištění, že mezi ním a žalovanou byla uzavřena dohoda o poskytnutí účtu, nesprávně dovodily, že tato smlouva byla uzavřena jménem společnosti BMMI, spol. s r. o. Vzhledem k tomu, že peněžní prostředky patřily jmenované společnosti a nikoliv jejímu jednateli jako fyzické osobě, je dohoda mezi ním a žalovanou zcela irelevantní a žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení vydat. Dovolatelka v tomto směru upozornila na nesprávné hodnocení listiny soudy označené jako „Prohlášení o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek mezi firmou BMMI, spol. s r. o. a Helenou Berkovou“, z níž nijak nevyplývá, že by šlo o úkon B. M. učiněný jménem společnosti. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr o platnosti dohody o zapůjčení účtu. Společnost BMMI, spol. s r. o. svůj bankovní účet zřízený měla, a peněžní prostředky měly být tedy primárně převedeny na tento účet, neexistoval zde přitom právní důvod pro jejich převod na účet třetí osoby. Uzavřením dohody byl zjevně obcházen zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Dovolatelka má za to, že tato dohoda sloužila k vyvedení peněžních prostředků ze společnosti, což bylo jednou z okolností, které zapříčinily její úpadek. Z těchto důvodů je tedy třeba považovat dohodu za právní úkon obcházející zákon, jsoucí v rozporu se zákonem či s dobrými mravy, a tudíž v souladu s § 39 obč. zák. za právní úkon neplatný. Zapůjčila-li žalovaná svůj účet nejen k vložení peněžních prostředků, ale i k jejich následnému vybrání, peněžní prostředky po částech vybírala a převáděla na další účet a zapůjčila-li svůj účet i k užití elektronických platebních prostředků, dostala se tím do rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku. Na obcházení tohoto zákona je možno usuzovat i z toho, že jednatel společnosti nebyl oprávněn zřídit si jako fyzická osoba účet u osoby uvedené v § 2 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku. Dovolatelka rovněž odmítá závěry soudů obou stupňů o absenci pasivní věcné legitimace žalované v projednávaném sporu, připomíná, že obohacení vzniklo již připsáním žalované částky na účet žalované nebo nejpozději výběrem těchto prostředků v hotovosti či jejich převedením na třetí osobu, přičemž byly-li tyto prostředky později vybrány třetí osobou nebo převedeny na třetí osobu, nemá tato skutečnost vliv na povinnost žalované obohacení vydat. Řešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení pak činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zabývá-li se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání, je v souladu s § 237 odst. 3, částí věty za středníkem, o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními, které učinil odvolací soud (v tomto případě převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně). Stejně jako jsou za skutková považována zjištění týkající se obsahu smluv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73, sešit 10/2000, nebo rozsudek Nej